Na katamaránu u Dalamánu... spíš Kalkánu

20. července 2018 v 12:28 | BoB |  Zápisy
20. 7. 2018

Ten den, kdy k nám měli přijít z Byzantské říše Cyril s Metodějem, vydal jsem se na opačnou cestu. Přivstal jsem si na vlak do Bratislavy, kde jsem přesedl na letadlo do Tureckého Dalamánu. Pravda, trvalo mi to kratší dobu než Solunským bratrům, nicméně to zabralo celý den a já spatřil poprvé náš katamarán "Callisto" až v půl 11 místního času (k našemu přičti hodinu). Musel jsem totiž dojet do Kalánu, kde jsme zrovna kotvili, a to byly další dvě hodiny jízdy. Až teď si uvědomuji, že jsem využil snad všechny hlavní druhy dopravy: železnice, letadlo, auto, abych se konečně dostal na loď (foto z příjezdu v aktualitě "Návrat").

Další den vyplouváme na koupačku. Na palubě je nás v tu chvíli sedm: Můj "švára" Honza jako kapitán spolu s mojí ségrou Bárou a neteří Májou, můj starší nevlastní synovec Mates se svojí přítelkyní Barčou, Jitka naše společná kamarádka a autor zápisu. Moře bylo nádherně průzračné. V průběhu plavby jsme častokrát viděli želvy a velké množství a druhů ryb. Na noc kotvíme v pěkné zátoce. Před spaním si ještě otevírám pivko a čučím na hvězdy. Není žádný světelný smog. Nádhera, kterou foťák nezachytí. Až na konci plavby si zjišťuji to, co mi stále vrtalo hlavou. Myslel jsem si, že vím kdo byla Kalypsó (na tomto místě se jí omlouvám, že jsem ji zaměnil za Kirké. Stejně ale byly obě čarodějky ;-) ). Kdo ale byla Kallistó? Chcete-li vědět víc, přečtěte si. Ve zkratce? Zná a kouká na ni každý. Je to Velká medvědice (Velký vůz).

První dvě noci byly náročné. Držely se nás totiž kousající mouchy. Jakmile zapadlo slunce, zalezly. S první paprskem ovšem zase přiletěly a terorizovaly nebohé spáče. Vzhledem k tomu, že nás bylo o jednoho navíc, spal jsem buď na palubě či v salónu/kuchyni. Sice jsme se pokoušeli o genocidu, nicméně všechny jsme neobjevili (třetí den jsme se jich zbavili). A tak když jsem přes den vytáhl knihu "Ve znamení Kon-Tiki" od Nora Thora Heyerdahla o neskutečné plavbě na voru přes Pacifik, začaly se mi po chvíli klížit oči a nejednou rozvibroval palubu můj vyčerpaný chrapot. Knihu jsem nakonec dočetl a mohu ji vřele doporučit (je libo recenzi?). Po návratu jsem si o výpravě zjišťoval víc a narazil jsem na velmi zajímavého pána, Eduarda Ingriše, o kterém jsem neměl ani ponětí. Doporučuji si o něm přečíst. Zjistíte, že máme těch "Cimrmanů" více, než si myslíme.

O Heyerdahlovi jsem si psal i s paní, díky které jsem se dozvěděl o La Grace (obnovil jsem totiž před odjezdem kontakt). Zde musím zmínit, že to nebyla jen dovolená, ale i jsem se něco přiučil. Jedno odpoledne Mates uspořádal výuku uzlů. Byl jsem příjemně překvapen. Myslel jsem, že jsem větší nemehlo. Na druhou stranu se přiznám, že dračí smyčka mi prostě nejde. Rezervy tudíž jsou. Již první den jsme tahali plachty a samozřejmě jsem si i několikrát zakormidloval. Zrovna foukal vítr 5-6. stupně Beaufortovy stupnice, když jsme se blížili ke Kleopatra Bay. Zátoka, kterou tato královna navštívila dvakrát. Podruhé tu trávila líbanky s Markem Antoniem. V té době již na lodi nebyla Jitka, a tak jsme se na výpravu vydali jen ve čtyřech-mladší osazenstvo: Já, Mája a Mates s Barčou. Byl to náročný výstup po "kozí" stezce, na které jsme narazili i na stehenní kost. Těšili jsme se ovšem na Anife a Yusufa. Ti nás dle průvodce měli pohostit ve vesnici Lydae. Cesta to byla vyčerpávající, ale i dechberoucí svoji krásou. Nevím, zda tu Kleopatra klopítala či ji tu nesli, věřím ale že si to nenechala ujít. Na konci cesty jsme zjistili, že Lydae je v troskách a současná vesnice je spíš osídlení deseti lidí. Narazili jsme i na Anife, tak nám ovšem nic nenabídla a Yusufa za manžela neměla. Pokračovali jsme tedy dál na ruiny. Na vrcholu jsme viděli, že jsme se nemuseli trmácet přes kamení a místo toho se mohli vydat cestou, která vede kolem starých cisteren, které jsme hledali. Dobře to dopadlo a vše jsme našli. Slunce se již začínalo schovávat za vrcholky hor. Byl čas na návrat, který nám měl zabrat tři čtvrtě hodiny. Zastavil nás ovšem Muysuf (či tak nějak), který byl manželem Anife a jeho kamarád z vedlejší vesnice, který uměl anglicky. Pohostili nás výborným šalvějovým čajem. Vyprávěli nám o svém životě (Muysuf má 150 koz, jeho kamarád 300), dětech (jedno studuje v Dalamánu), apod. Usedlost to byla prostá a vcelku izolovaná. Člověka to donutilo k zamyšlení. Tak prostý a jednoduchý život. Tenhle výlet byl z celé plavby asi nejlepší...


Dalším zážitkem byla i záchrana skútru (jak vodního tak i "zkurvenýho trpaslíka"). Zakotvili jsme v zátoce s obrovskými útesy na koupačku. Po chvilce připlul Turek na skútru, nezajistil ho a vyšplhal se na kameny, kde se natáčel a fotil. Po chvilce vidíme, jak se snaží doplavat ke skútru a začíná volat o pomoc. Mates nasedl do člunu. Později nám vyprávěl, že chybělo málo a již by nestihl skútr zachránit. Zanedlouho se totiž dostal mimo zátoku a zrychloval. A opravdu pravidlo mnou zmíněné v zápisu "Nosce te ipsum" platí. Měli jsme právo si ponechat zachráněnou "loď". Nevyužili jsme toho a doufali jsme alespoň za projíždku z vděčnosti. Turek ovšem pouze poděkoval (i když asi stokrát). Honza tehdy pronesl památnou větu: "Nenávidim ty narcisy, co se točí a pak se topí!"

Za zmínku stoji i Göcek. Tamní krajina měla tak okouzlit Ikara, že zde vyletěl výš, aby se následně zřítil. Příroda je tu opravdu nádherná. Vůbec mě Turecko příjemně překvapilo. Naposledy jsem tam byl asi tak před dvaceti lety a moc si z toho nepamatuji. Čisté ulice (samozřejmě jsou i výjimky), znalost angličtiny je na vysoké úrovni (když si vzpomenu na to utrpení v Itálii!), přátelští ovšem nikoliv vlezlým způsobem a velmi kvalitní silnice (a taky řídí líp jak v Itálii). To bylo nejvíce poznat na cestě z Fethiye, kde jsme odevzdávali loď, do Dalamánu, odkud jsme letěli do Istanbulu.

A tehdy se mi přihodil to co loni, když jsem letěl do Skotska na La Grace. Nějakým způsobem jsem se ocitl v business class. Tehdy do Inverness to byl podobně dlouhý let. Co víc k tomu dodat... Oba jsem si náramně užil :-)

Mates s Barčou pokračovali do Prahy a tak jsme v Istanbulu zůstali ve čtyrech. Ten nás zaujal už jen cestou z letiště na hotel. Největším zážitkem byla jednoznačně cisterna (140m dlouhá, 70m široká, 336 sloupů, které jsou 9m vysoké), kterou nazývám Morie. Určitě pochopíte proč. Tam se nacházejí mimo jiné i dvě Medusy. Až později jsem si přečetl, že jsou natočené zřejmě kvůli tomu, aby lidé při pohledu na ni nezkameněli. Damn it!

Prošli jsme si samozřejmě i další památky včetně bazaru, kde jsme chtěli nakupovat druhý den. Nedošlo nám ovšem, že je neděle. A tak se z plánované návštěvy holičství stala dobrodružná výprava. Nakonec nám pomohl Turek, který nám u bazaru nabízel v češtině kožené bundy. Zavedl nás do zastrčeného dvora. Tam v jednom baráku bez jakékoliv cedule či reklami střihali a holili dva bratři. Postavou mi připomínali Tweedledeeho a Tweedleduma z Alenky v říši divů. S výsledkem jsem byl nadmíru spokojen. Ještě aby ne, když jsem tam strávil hodinu a půl (možná i dýl)!

Večer jsme již byli v Praze. Je pátek a já se stále ještě pořádně neadaptoval. Ráno jsem si dobalil a navlíkl svoji "výletní uniformu". Po práci se totiž opět vydávám směr Havlíčkův Brod, kde proběhne akce pořádaná Jirkou (z La Grace drušstva číslo 3!!!). Pomáhal jsem s přípravou chaty po návratu z Půvabné (zápis "Nosce te ispum" - v rámci toho je i fotka "výletní uniformy") a opět sedí chronologická posloupnost zmiňovaná v aktualitě "Návrat".

A když zmiňuji tu aktualitu... hlasujte prosím v anketě níže. Čtete-li zápis z hlavní strany, musíte jej rozkliknout pro její zobrazení. Díky, plavčíci! ;-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama