Červenec 2018

Na katamaránu u Dalamánu... spíš Kalkánu

20. července 2018 v 12:28 | BoB |  Zápisy
20. 7. 2018

Ten den, kdy k nám měli přijít z Byzantské říše Cyril s Metodějem, vydal jsem se na opačnou cestu. Přivstal jsem si na vlak do Bratislavy, kde jsem přesedl na letadlo do Tureckého Dalamánu. Pravda, trvalo mi to kratší dobu než Solunským bratrům, nicméně to zabralo celý den a já spatřil poprvé náš katamarán "Callisto" až v půl 11 místního času (k našemu přičti hodinu). Musel jsem totiž dojet do Kalánu, kde jsme zrovna kotvili, a to byly další dvě hodiny jízdy. Až teď si uvědomuji, že jsem využil snad všechny hlavní druhy dopravy: železnice, letadlo, auto, abych se konečně dostal na loď (foto z příjezdu v aktualitě "Návrat").

Další den vyplouváme na koupačku. Na palubě je nás v tu chvíli sedm: Můj "švára" Honza jako kapitán spolu s mojí ségrou Bárou a neteří Májou, můj starší nevlastní synovec Mates se svojí přítelkyní Barčou, Jitka naše společná kamarádka a autor zápisu. Moře bylo nádherně průzračné. V průběhu plavby jsme častokrát viděli želvy a velké množství a druhů ryb. Na noc kotvíme v pěkné zátoce. Před spaním si ještě otevírám pivko a čučím na hvězdy. Není žádný světelný smog. Nádhera, kterou foťák nezachytí. Až na konci plavby si zjišťuji to, co mi stále vrtalo hlavou. Myslel jsem si, že vím kdo byla Kalypsó (na tomto místě se jí omlouvám, že jsem ji zaměnil za Kirké. Stejně ale byly obě čarodějky ;-) ). Kdo ale byla Kallistó? Chcete-li vědět víc, přečtěte si. Ve zkratce? Zná a kouká na ni každý. Je to Velká medvědice (Velký vůz).

První dvě noci byly náročné. Držely se nás totiž kousající mouchy. Jakmile zapadlo slunce, zalezly. S první paprskem ovšem zase přiletěly a terorizovaly nebohé spáče. Vzhledem k tomu, že nás bylo o jednoho navíc, spal jsem buď na palubě či v salónu/kuchyni. Sice jsme se pokoušeli o genocidu, nicméně všechny jsme neobjevili (třetí den jsme se jich zbavili). A tak když jsem přes den vytáhl knihu "Ve znamení Kon-Tiki" od Nora Thora Heyerdahla o neskutečné plavbě na voru přes Pacifik, začaly se mi po chvíli klížit oči a nejednou rozvibroval palubu můj vyčerpaný chrapot. Knihu jsem nakonec dočetl a mohu ji vřele doporučit (je libo recenzi?). Po návratu jsem si o výpravě zjišťoval víc a narazil jsem na velmi zajímavého pána, Eduarda Ingriše, o kterém jsem neměl ani ponětí. Doporučuji si o něm přečíst. Zjistíte, že máme těch "Cimrmanů" více, než si myslíme.

O Heyerdahlovi jsem si psal i s paní, díky které jsem se dozvěděl o La Grace (obnovil jsem totiž před odjezdem kontakt). Zde musím zmínit, že to nebyla jen dovolená, ale i jsem se něco přiučil. Jedno odpoledne Mates uspořádal výuku uzlů. Byl jsem příjemně překvapen. Myslel jsem, že jsem větší nemehlo. Na druhou stranu se přiznám, že dračí smyčka mi prostě nejde. Rezervy tudíž jsou. Již první den jsme tahali plachty a samozřejmě jsem si i několikrát zakormidloval. Zrovna foukal vítr 5-6. stupně Beaufortovy stupnice, když jsme se blížili ke Kleopatra Bay. Zátoka, kterou tato královna navštívila dvakrát. Podruhé tu trávila líbanky s Markem Antoniem. V té době již na lodi nebyla Jitka, a tak jsme se na výpravu vydali jen ve čtyřech-mladší osazenstvo: Já, Mája a Mates s Barčou. Byl to náročný výstup po "kozí" stezce, na které jsme narazili i na stehenní kost. Těšili jsme se ovšem na Anife a Yusufa. Ti nás dle průvodce měli pohostit ve vesnici Lydae. Cesta to byla vyčerpávající, ale i dechberoucí svoji krásou. Nevím, zda tu Kleopatra klopítala či ji tu nesli, věřím ale že si to nenechala ujít. Na konci cesty jsme zjistili, že Lydae je v troskách a současná vesnice je spíš osídlení deseti lidí. Narazili jsme i na Anife, tak nám ovšem nic nenabídla a Yusufa za manžela neměla. Pokračovali jsme tedy dál na ruiny. Na vrcholu jsme viděli, že jsme se nemuseli trmácet přes kamení a místo toho se mohli vydat cestou, která vede kolem starých cisteren, které jsme hledali. Dobře to dopadlo a vše jsme našli. Slunce se již začínalo schovávat za vrcholky hor. Byl čas na návrat, který nám měl zabrat tři čtvrtě hodiny. Zastavil nás ovšem Muysuf (či tak nějak), který byl manželem Anife a jeho kamarád z vedlejší vesnice, který uměl anglicky. Pohostili nás výborným šalvějovým čajem. Vyprávěli nám o svém životě (Muysuf má 150 koz, jeho kamarád 300), dětech (jedno studuje v Dalamánu), apod. Usedlost to byla prostá a vcelku izolovaná. Člověka to donutilo k zamyšlení. Tak prostý a jednoduchý život. Tenhle výlet byl z celé plavby asi nejlepší...


Dalším zážitkem byla i záchrana skútru (jak vodního tak i "zkurvenýho trpaslíka"). Zakotvili jsme v zátoce s obrovskými útesy na koupačku. Po chvilce připlul Turek na skútru, nezajistil ho a vyšplhal se na kameny, kde se natáčel a fotil. Po chvilce vidíme, jak se snaží doplavat ke skútru a začíná volat o pomoc. Mates nasedl do člunu. Později nám vyprávěl, že chybělo málo a již by nestihl skútr zachránit. Zanedlouho se totiž dostal mimo zátoku a zrychloval. A opravdu pravidlo mnou zmíněné v zápisu "Nosce te ipsum" platí. Měli jsme právo si ponechat zachráněnou "loď". Nevyužili jsme toho a doufali jsme alespoň za projíždku z vděčnosti. Turek ovšem pouze poděkoval (i když asi stokrát). Honza tehdy pronesl památnou větu: "Nenávidim ty narcisy, co se točí a pak se topí!"

Za zmínku stoji i Göcek. Tamní krajina měla tak okouzlit Ikara, že zde vyletěl výš, aby se následně zřítil. Příroda je tu opravdu nádherná. Vůbec mě Turecko příjemně překvapilo. Naposledy jsem tam byl asi tak před dvaceti lety a moc si z toho nepamatuji. Čisté ulice (samozřejmě jsou i výjimky), znalost angličtiny je na vysoké úrovni (když si vzpomenu na to utrpení v Itálii!), přátelští ovšem nikoliv vlezlým způsobem a velmi kvalitní silnice (a taky řídí líp jak v Itálii). To bylo nejvíce poznat na cestě z Fethiye, kde jsme odevzdávali loď, do Dalamánu, odkud jsme letěli do Istanbulu.

A tehdy se mi přihodil to co loni, když jsem letěl do Skotska na La Grace. Nějakým způsobem jsem se ocitl v business class. Tehdy do Inverness to byl podobně dlouhý let. Co víc k tomu dodat... Oba jsem si náramně užil :-)

Mates s Barčou pokračovali do Prahy a tak jsme v Istanbulu zůstali ve čtyrech. Ten nás zaujal už jen cestou z letiště na hotel. Největším zážitkem byla jednoznačně cisterna (140m dlouhá, 70m široká, 336 sloupů, které jsou 9m vysoké), kterou nazývám Morie. Určitě pochopíte proč. Tam se nacházejí mimo jiné i dvě Medusy. Až později jsem si přečetl, že jsou natočené zřejmě kvůli tomu, aby lidé při pohledu na ni nezkameněli. Damn it!

Prošli jsme si samozřejmě i další památky včetně bazaru, kde jsme chtěli nakupovat druhý den. Nedošlo nám ovšem, že je neděle. A tak se z plánované návštěvy holičství stala dobrodružná výprava. Nakonec nám pomohl Turek, který nám u bazaru nabízel v češtině kožené bundy. Zavedl nás do zastrčeného dvora. Tam v jednom baráku bez jakékoliv cedule či reklami střihali a holili dva bratři. Postavou mi připomínali Tweedledeeho a Tweedleduma z Alenky v říši divů. S výsledkem jsem byl nadmíru spokojen. Ještě aby ne, když jsem tam strávil hodinu a půl (možná i dýl)!

Večer jsme již byli v Praze. Je pátek a já se stále ještě pořádně neadaptoval. Ráno jsem si dobalil a navlíkl svoji "výletní uniformu". Po práci se totiž opět vydávám směr Havlíčkův Brod, kde proběhne akce pořádaná Jirkou (z La Grace drušstva číslo 3!!!). Pomáhal jsem s přípravou chaty po návratu z Půvabné (zápis "Nosce te ispum" - v rámci toho je i fotka "výletní uniformy") a opět sedí chronologická posloupnost zmiňovaná v aktualitě "Návrat".

A když zmiňuji tu aktualitu... hlasujte prosím v anketě níže. Čtete-li zápis z hlavní strany, musíte jej rozkliknout pro její zobrazení. Díky, plavčíci! ;-)


Návrat

17. července 2018 v 12:39 | BoB
17.7.2018

Tak jsem se vrátil z katamaránu. Na klasický zápis si ještě chvilku počkáte. Adaptuji se :-)

A pro zajímavost:

26.5. sobota: Vyloďuji se z La Grace v Neapoli, neděle návrat do ČR, v pondělí hraje Pražská dixielandová společnost (PDS) v Kopa Baru. Uvědomuji si, že chci být námořník.

14.7. sobota: Vyloďuji se z katamaránu Calisto ve Fethyi, neděle návrat do ČR, v pondělí hraje PDS v Kopa Baru a bylo to opět skvělý!

Náhoda?


Přestávám věřit na náhody

4. července 2018 v 16:24 | BoB |  Zápisy
4. 7. 2018
Na každý týden určí blog.cz nějaké téma, a tím současným je životní cíl. To je mi ale "náhoda"! Obzvláště, když jsem se rozhodl o víkendu rozhodl napsat tento zápis. Minulý čtvrtek jsem se s Vámi podělil o to, jak jsem přišel na smysl svého života. Samozřejmě, že z mých životních cílů je naplnit smysl mého života. Dalším je třeba napsání knihy.

Teď ovšem ke všem těm událostem. Je toho v poslední době tolik, že si na všechny asi ani nevzpomenu. Přijde mi, že někdo či něco (Vesmír, Neptun, ...) mi tak dává najevo, že jsem na správné cestě a utvrzuje mě v tom. Začalo to vlastně už 29.6. (tři dny po vylodění, dva po návratu, jeden od rozhodnutí se stát námořníkem). Stavil jsem se v bývalé práci a bavil jsem se s Jirkou. Ten mi dohodil tatéra a tehdy si vzpomněl i na kamaráda námořníka. Další "náhodné" setkání s ním spojené popisuji v zápisu z 21.6. (ve zkratce námořník z katamaránu).

Ta frekvence a neskutečnost se ovšem stále zvětšuje. Obzvláště setkání s kámoškou Verčou (zápis 25.6.) dostává po tomto víkendu úplně jiný rozměr. Hezky popořadě ale.

Ještě před zveřejněním "Quo Vadis" jsme měli ve čtvrtek pracovní schůzku. Do kanceláře šéfa jsem dorazil jako první. Řekl mi, že zaslechl o mých úmyslech a jestli je pravda, že chci odejít na moře. Popravdě jsem odpověděl. Začal mi vyprávět o svém strejdovi, který pracoval u čs. námořní plavby a jaký to byl frajer. Jak vždy přišel v bílé uniformě se zlatými prýmkami. Jeho nejlepší kamarád byl zase pilot. A ti když se sešli, jeden v bílé druhý v tmavě modré uniformě, že to bylo něco. Po revoluci se navíc dozvěděl, že strejda prý byl agentem CIA!

Když jsme pak šli s kolegyní na oběd a vyprávěl jsem jí to, tak mě přerušila. Bavila se s právníkem a něják se stočila řeč na můj odchod na moře. Ten měl prohlásit něco v tom smyslu, že by mi snad dokázal pomoc se dostat na nějakou loď. Řekla mu ovšem, že už jsem domluvený na La Grace. Tak jsem ji hned zaúkoloval, že si s ním chci určitě alespoň promluvit. Což mi připomíná, že ji musím opět zaurgovat. :-)

Poslední zápis vůbec spustil lavinu. Díky tomu že jsem jej sdílel i na FB La Grace, mi v noci přišla zpráva. Nějaký mořský vlk se mi nabízel, že mi poradí, pokud bych chtěl koupit loď za málo peněz. Na moři žil 15 let.

V pátek to ovšem začalo...

Přišel mail od Petra, s kterým jsem se potkal při první plavbě. Navrhoval sraz/akci v rámci dvou víkendů a plavbu na menší jachtě v září u Chorvatska. Odpověděl jsem, že v průběhu těch víkendů jsem na katamaránu a v daný zářijový termín budu dělat kurzy STCW. Ty jsme pak probírali dál. Jak se vrátím, musíme na pivo. Zmínil další alternativu, o které jsem neměl ponětí.

Následně jsem obdržel zprávu s prosbou o můj mail od člověka z druhé plavby ze Skotska do Belfastu. Díky mailu jsem věděl pouze příjmení. Ty ale na palubě nepoužíváme. Následně se dovídám, že jde o dalšího zkušeného mořského vlka. Sám byl skoro bocmanem na La Grace, ale Pepovu nabídku kvůli věku odmítl. Zároveň od něj dostávám kontakt na člověka, který si vyzkoušel práci bocmana na Půvabné. Dneska mu napíšu.

V rámci FB skupiny, kterou jsem spoluzaložil, mi přišel dotaz. Jakmile jsme vše vyřešili a popřáli si hezký víkend, napsal mi že "toho námořníka mi závidí" (věděl o tom díky profilové fotce). Byl to jeho dětský sen a v 88. se mu vůbec nechtělo vystoupit z lodi Dar Mládeži (nebo mládeže?).

Do toho všeho řeším poprvé spolujízdu přes BlaBlaCar. S jedním cestujícím to nebylo jednuduchý. Měl přijet do Prahy až později a potřeboval vyhodit v Plzni. Už sjednaná holka ovšem potřebovala stihnout vlak v Mariánkách. Po peripetiích to dobře dopadlo a z něho se vyklubal jeřábník. Postupem času se chce vypracovat na ty největší, přístavní.

V sobotu proběhl v Mariánkách golfový turnaj Scottish Roayl Trophy. Původně mi byl přidělen vytoužený klit s tartanem Black Watch. Byl mi ovšem větší a tak jsem dostal tmavší. Vzor tak na fotce nejde moc dobře vidět. Začátek mé hry byl tragický. Dokonce se mi mihla hlavou myšlenka, že to radši vzdám. Vše po zemi a do různých směrů. Ale zlepšilo se to. V průběhu došla řeč i na mojí změnu práce a La Grace. Spoluhráč ji sice neznal, za to věděl o Shtandartu. Což je ruská replika fregaty z 18. století. S tou se Půvabná letos potkala na festivalu v Séte, kde byla i francouzská Hermiona.

Po dohrání se podávala tradiční skotská jídla. Výborná rybí polévka cullen skink, skotské vejce či obalovaná treska (schválně, co jsem si vybral?) a nejznámější haggis. Vzhledem k tomu, že jsem již několikrát byl na Skotských Hrách na Sychrově, tak jsem se ho nebál. Naopak jsem se na něj těšil. Probíhala samozřejmě i ochutnávka výborné whisky. Zakecal jsem se s pánem od whisky. A pak přišla úplná smršť!

"Vy taky jezdíte na Skotský Hry?"

"Já je pořádám."

"No jo, když Vás je v tom whisky stanu vždycky tolik..."

"Nene, já je založil!"

...

Vyprávím, jak jsme se loni stavili se na Isle of Islay v destilérce Bunnahabhain (čti bunahávn, či tak něják :D). Zvykl jsem si, že lidi si jí nedokážou představit a nebo pořádně nevnímají, že jde o repliku lodi z 18. stol. A tak vytahuji mobil a ukazuji fotky.

"To je La Grace, ne?" řekl a opět mi vyrazil dech. Rozpovídal se o moři a jak by si chtěl pořídit katamarán (a už ho tu máme potřetí :-) ). Vůbec to byl skvělý a zajímavý člověk. Je to ten dudák na fotce. Tartan, který má na kiltu je oficiální český. Asi už vás nepřekvapí, že osoba, která jej nechala navrhnout a zaregistrovat, na té fotce taky je.

Pomalu se blíží vyhlášení, dudy již hrají a já tohle všechno píšu Migimu. Jakmile se rozdali ceny, přichází na řadu poděkování a výhledy do budoucna. Michal mi v tu chvíli posílá úryvek z komiksu o letcích jako ukázku toho, že se námořnický slang dostal i do letectví. A najednou pořadatelé ohlásí další spolupráci klubu Whisky and Kilt a Royal golf clubu ML. 9.9. proběhne turnaj na počest československým letcům v RAF. Vše zahájí přelet Spitfiru nad letištěm...

Když jsem se vrátil z turnaje, rozhodl jsem se jít na pivo. Napsal jsem svému třetímu "adoptivnímu bráchovi". Domluvili jsme se, že se půjdeme podívat na koncert. Na ploché dráze totiž probíhala celodenní akce s příznačným názvem "Mezi Nebem a Zemí". Už si ani nepamatuji, jestli mě překvapilo, že vystupující kapela byla v kiltech.

Včera večer jsem si opět psal s Migim. Popisoval jsem mu své dojmy z filmu "Admirál" (r. 2015, hodnotím 50%. Mám napsat recenzi?). Zmínil se, že se v létě zřejmě staví v Portsmouthu. Tu jsme společně před třemi lety navštívili a stala se nám tam podivná věc. Jeli jsme tam hlavně kvůli HMS Victory, na které Nelson porazil Frantíky a Španěli u Trafalgaru. Probíhala sice částečnou rekonstrukcí, ale místo, kde byl nejslavnější britský admirál smrtelně raněn, bylo přístupné. Samozřejmě jsem si šel na něj stoupnout. Kdo by tomu odolal? A... nic. Prošli jsme celou loď. A pak úplně dole na přídi se to stalo. Najednou jsem měl pocit, že se to se mnou houpe. Loď je ale vyzdvyhnutá z vody. Nic jsem Michalovi neřekl. Šli jsme si pak koupit jídlo a následně na nádraží. Pak ale Migi promluvil a svěřil se s tím samým pocitem. Já vím, může vám to připadat přitažený za vlasy. Proto zvažuji i možnost, že podlaha byla upravená tak, aby se nakláněla. Nebylo by to ale moc práce a navíc úplně dole na přídi? Napište, pokud jste tam byli nebo se tam chystáte.

Včera jsem následně začal přemýšlet, jaké další lodě jsou v Portsmouthu přístupné. Vzpomínal jsem si jen na HMS Warrior. Brouzdám oficiálními stránkami a narazím na sekci o tetování... Cože?! Kotva měla další význam? Označovala bocmana?! Na zkoušku bocmanem na La Grace určitě budu. Osvědčím-li se, můžu si ji tedy nechat navázat.

Mám tudíž neodbytný pocit, že můj životní cíl a smysl je posvěcen snad všemi silami, co jsou. A to je moc pěkný pocit.



"Slovník"

2. července 2018 v 17:43 | BoB |  Slovník pojmů

Pod jedním zápisem jsem nechal hlasovat, zda bych měl udělat slovník. Výsledky byly jednoznačné. Jakmile jsem se do něj pustil, zjistil jsem, že v klasické podobě bych na něj vynaložil neúměrné množství práce. A tak jsem si vymyslel alternativní způsob. Jestliže tu něco postrádáte, napište komentář. Věřím, že se mi to podaří zakomponovat.


V současné době to vypadá, že bych mohl začít pracovat na La Grace (LG). Tuhle repliku plachetnice z 18. století označuji v textech mj. jako Kráska, protože její název se volně překládá jako Půvabná. Byl bych zaměstnán jako bocman. Díky neustálým dotazům na tuto funkci mě vůbec napadla myšlenka slovníku. O co tedy jde? Ve filmech ho poznáte tak, že nahání námořníky do práce a vykonává tresty. Organizoval posádku k vykonávání kapitánových příkazů. Mezi další jeho povinnosti patřily lodní čluny, kotva, vlajky, takeláž (viz dále)… Na LG to je v podstatě stejné. Nová posádka se hned po nalodění dozví, že bocmana nebude mít ráda, protože je bude honit do práce. Zároveň školí posádku v obsluze lan. Pokud kadet něco zapomene, přijde na řadu bocmanova devítiocasá kočka, na LG přezdívaná Google (pomáhá vyhledat v paměti). Jde o druh biče s devíti konci. K bocmanovi ještě neodmyslitelně patří bocmanská píšťalka (viz obrázek). Používala se např. k svolání posádky či při vzdávání pocty kapitánovi.

Teď k té takeláži. Zde si dovolím citovat wikipedii, protože je to nejvýstižnější.
"Jde o soustavu vybavení plachetnice, která slouží k přenosu síly větru na trup plavidla a její přeměnu v pohyb vpřed. Zpravidla se skládá ze stěžňů, ráhen, plachet, lanoví a příslušenství pro manipulaci s oplachtěním." Věřím, že stěžně jsou každému jasné. Sluší se podotknout, že stožáry byste na palubě hledali marně. La Grace má dva stěžně: přední a hlavní. Na každém jsou pak tři ráhna. To jsou ty vodorovné "klacky". Horní ráno je brámové, pod ním je košové a pak je hlavní/přední ráhno. Pokud by měl někdo chuť se dozvědět všechny části, najdete je v příručce kadeta La Grace zde. Můžete se v ní mimo jiné dočíst, jak probíhá gasketování. Plachty sice skasáme pomocí lan z paluby. Je ovšem třeba vylézt na ráhna, dobalit je a přivázat. Lana, kterými jsou přivázána, se nazývají gaskety. Za zmínku stojí rovněž tzv. výsernice. K čemu slouží jistě uhádnete. Nachází se na přídi a je to vlastně kus dřeva pod čelenem ("kláda co trčí dopředu"). Jsou-li vlny, máte to i s bidetem.

V některých zápisech zmiňuji, že jednou z variant mé námořnické kariéry je pracovat jako deckhand na jachtách. Vzhledem k tomu, že paluba se anglicky řekne deck, je vcelku zřejmé o co jde. Stará se především o čistotu paluby, natírá, spouští/vyzdvihuje člun, atd. Obvykle se nevyžadují zkušenosti anebo menší. Podmínkou je mít zdravotní prohlídku na moře, ENG1 a pak STCW. To je sada kurzů. Úplný základ tvoří záchranné techniky, protipožární kurz, první pomoc, společenská odpovědnost a osobní bezpečnost. Kdybych se vydal touto cestou, chtěl bych se postupem času vypracovat na lepší pozice. K tomu bych potřeboval certifikáty RYA, což je Royal Yachting Association. A když je něco královský, tak je přeci jasné, že to pochází ze Spojeného království.

Některé námořníky, kteří pracují jako deckhand, můžete poznat podle toho, že mají vytetované lano kolem zápěstí. Pokud potkáte někoho s tetováním harpuny, jistě vám dojde, že je (vel)rybář. Zkřížené kotvy mezi palcem a ukazovákem mají námořníci, kteří pracují v lanoví. Zkřížené muškety/pušky označují mariňáka a děla samozřejmě dělostřelce. Poslední z "identifikačních" tetování (o kterých vím) je kotva. A zde to začíná být složitější. Označuje námořníky z obchodního loďstva. Zároveň si ji nechali dělat ti námořníci, co přepluli Atlantik tam a zpátky. A do třetice patří i k tetováním, která mají přinášet štěstí. Podobné je to s vlaštovkou. Má pomoci, aby se námořník vrátil bezpečně domů, ale je i označením uplutých 5000 námořních mil (NM). Chlubí-li se námořník drakem, plul do Číny. Nepleťte si ho ovšem se zlatým drakem, který se tetuje po přeplutí datové hranice. Obeplujete-li mys Horn, pak máte právo na loď s napnutými plachtami. Po překonání rovníku si můžete vybrat mezi Neptunem (bohem moří ne planetou) a želvou. Další tetování, která mají přinést štěstí, jsou například hvězda, která symbolizuje Polárku, kompas anebo nápis HOLD FAST na pěstech. Ten má pomoci udržet se v lanoví obzvláště při bouři. Svůj význam si tato tetování u námořníků stále drží a přibývají i další. Např. delfín má označovat námořníka ponorky.

Jak jde vidět, tradice se na moři na rozdíl od pevniny udržují. Nelze se tedy divit, že námořnické "pověry" (Něco na nich bude. Proto ty uvozovky.) se drží i dnes. A tak když popíjíme večer na La Grace, neťukáme si. Pokud by to totiž slyšeli mrtví námořníci na dně, chtěli by se přidat. Jak by lezli na bocích lodě, tak by ji rozhoupali či dokonce převrátili. Stejně tak nepískáme. To by přivolalo bouři. Ovšem nastane-li bezvětří, pak pískání přivolává vítr. Dalším způsobem, jak si můžete přivodit smůlu je, že zabijete albatrosa.

Pokud by nějaký mořský vlk objevil nějaké nepřesnosti, budu rád za upozornění. Věřím ale, že je vše v pořádku :-)