Quo Vadis?

28. června 2018 v 12:30 | BoB |  Zápisy
Co ho to popadlo? Není to jen poblouznění? Nebo se úplně pomátl?

Věřím, že některé z vás alespoň jedna z těchto otázek napadla. Takhle na úvod bych je odbyl následovně:

1) To není vycucaný z prstu. Trvalo mi to sakra dlouho!
2) Ne. Pokud by bylo, nastalo by již před třemi lety po první plavbě.
3) A nebyl jsem vždy alespoň trochu šílenej? :D


Předpokládám, že většina čtenářů mě alespoň trochu zná. Přesto si na úvod neodpustím popsat úplné začátky (ty v úvodu obvykle bývají ;) ).

Narodil jsem se v revolučním roce 89 v tichém městečku na západě Čech. Ano, sice to byly Mariánské Lázně. Ty ale mají dávno za sebou jak zlatou tak, stříbrnou éru. Dospívání je tam v podstatě jednoduché (alespoň za mě bylo). Na základku jste chodili tam, kam jste to měli nejblíž. Ze středních škol bylo na výběr mezi gymplem, ekonomkou a hotelovkou. Vybral jsem si gympl. Často jsem jezdil dědovi pomáhat na chalupu, kde jsem se naučil pracovat fyzicky a prožil tam jedny z nejhezčích chvil svého života.

Do té doby největší dilema přišlo s výběrem vejšky. Dle rady někoho z rodiny jsem přihláškami pokryl jak humanitní, tak technické obory (právo, politologie, národní hospodářství, geodézie a kartografie...). Alespoň trochu jsem se snažil vybírat školy i dle následného uplatnění. A tak jsem poprvé zradil srdce a nepodal si přihlášku na anglistiku. Nakonec mi dopadly úspěšně všechny přijímačky. Kupodivu i na ČVÚT - na přijímačky z matematiky jsem neměl papíry pro výpočty (na fyziku nebyly třeba) a tak jsem tipoval.

Vybral jsem si práva na Karlovce, když se mi tam podařilo dostal. Nebudu zde dopodrobna popisovat svoji studijní epopej. Pokud jsem se o tom s někým z vás bavil, asi jste již slyšeli mé oblíbené: "Kdybych tam nepotkal skvělý lidi, tak toho neskutečně lituju." A za všechny zde zmíním alespoň Michala a Michala - jedni z mých "adoptivních bráchů".

Jakmile jsem se přesunul do Prahy, otevřely se pro mě do té doby nevídané nevídané možnosti a volnost. A těch jsem rád využíval. Můžete říkat, že tohle mi vše pokazilo. Co přesně by to mělo být? "Nalajnovaná" budoucnost á la Básníci ("Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě...") Nebýt té cesty, po které jdu již 29 let, bych nebyl tím, kým jsem.

Zakládám si na tom, že jsem unikátní. Těší mě, když můžu i tu nejvšednější věc udělat po svém. K tomu taky rád přemýšlím a dumám. A to i nad věcmi, které mě neovlivňují a mnohdy ani nemají řešení. Nedokážu vám říct, kdy jsem začal uvažovat nad smyslem života. Odhaduji to na druhý stupeň základky. Uvažovali jste někdy nad tím svým? K čemu jste dospěli?

Já jsem v rámci dospívání dospěl k tomu, že si nejsem jistý, jestli někdy dospěju. Taky jsem si nedokázal představit dlouhý život. Jaký je onen mytický smysl bytí? Kariéra? Ne, tu jsem bral jako něco, co člověk potřebuje k uživení rodiny. Že by tedy založení rodiny? Možná...(řešíme-li tohle u zvířat, pak určitě. A co lidi? Je nás tolik, že smyslem života všech to být nemůže).

Vždy, když mi šlo o nějakou holku, tak jsem byl hrozně nesmělý. Na vině je ta má zpropadená hlava ("Jak jí mám chytnout za ruku? A neucukne? A co když..."). Rodinný cíl jsem i z tohoto důvodu odsunul ve své mysli na později. Sice s Májou (neteř, 10 let) vycházíme úžasně a máme se hrozně rádi, nedokážu si ale představit, že bych se měl za 9 měsíců starat o vlastní škvrně. Naštěstí mám jako chlap ohledně tohoto biologickou výhodu.

Co je tedy tím mým smyslem?

Zde musím nejdřív trochu probrat své pracovní zkušenosti. První pořádnou byl rok v advokátní kanceláři vymáhající pohledávky. Někteří si asi právě vzpomněli na další moji častou větu: "Pracoval jsem v advokátce rok a stačilo mi to." Po nezdaru na vejšce jsem pracoval dva měsíce v Anglii. První měsíc jsem dobrovolničil na hostelu. Druhý měsíc jsem myl nádobí v nedalekém hotelu (/restauraci/hospodě/tančírně). Po návratu jsem hledal přivýdělek k dokončení studia. Odpovídání na inzeráty nikam nevedlo. Střihl jsem si komparz jako mušketýr v seriálu "Vyprávěj" (najdete-li onu scénu, uvidíte jen záda tří týpků v kostýmech jak projdou chodbou). Nakonec jsem vešel na Andělu do antikvariátu. A tak začala má čtyřroční pouť největším českým antikvariátem.

Tohle období mě ovlivnilo asi ze všech nejvíc. Zažil jsem tu spoustu radostných i stresuplných situací (podívejte se na seriál Black Books a umocněte to na druhou). Potkal jsem se tam s neskutečnými osudy. Do té doby jsem byl v nevinných Mariánkách. Následné seznámení s novými spolužáky na právech taky nebylo žádným šokem. Víceméně jsme měli všichni podobné zázemí, názory, apod. Prvním kolegou, s kterým jsem se v antikvariátu pořádně potkal, byl drogově závislý propuštěný na Klausovu amnestii.

Tato moje zkušenost by vydala na celou knihu (kdybych nezapomínal a nebylo těch zážitku tolik!). Byli jsme jako rodina se vším všudy. V našem čele stál Jakub. Jistě se k němu v některých svých záznamech vrátím. Za prvé jsem mu za hodně věcí vděčný a zaslouží si to. Za druhé? Těch historek, kterým ani nebudete věřit (ve světle některých blednou závistí i ty z La Grace)! Výborná byla domluva ohledně volna. Když někdo potřeboval na příští den volno, obvykle to nebyl problém. A proběhla-li neplánovaná oslava a člověk byl ráno nepoužitelnej? Stačilo zvednout telefon a být upřímnej.

Myslím, že zde jsem si vypěstoval schopnost pohlížet na věci z různých úhlů pohledu. Obvykle dokážu najít argument i proti názorům, s kterými souhlasím. Vloni se mi již konečně blížil konec mé studentské epopeje. Už i já jsem tehdy cítil, že se musím posunout dál dopředu. Nebyl mi ovšem poskytnut potřebný mezičas a tak jsem po absolvování nastoupil tam, kde jsem teď.

Ze začátku mě to v současné práci bavilo (alespoň tomu dodnes věřím...). Je to ale úřad. Přišel jsem vycepovanej od Jakuba a nebyl jsem zvyklý nic nedělat. Dokonce jsem hned ze začátku pohoršil staršího kolegu, když jsem se mu nabídl, že mu umyju nádobí. Práce sice postupně přibývalo, ne však dostatečně. Zlom nastal před koncem roku. Aby mi seděly na konci měsíce hodiny, musel jsem nečinně tvrdnout v práci (poslední týden: musel jsem odsedět 40 hodin, práce mi zabrala půl hodiny). V té době mne dostihly určité zdravotní problémy, a zdraví se tak dostalo na první místo priorit. Zařekl jsem se tedy, že změnu práce začnu naplno řešit až po návratu z La Grace.

I když jsem nehledal aktivně, přemýšlel jsem, kam bych se vrtl. Již jsem věděl, že člověk může dělat to, co ho baví. To jsem zažil v antikvariátu. Téměř každý den jsem se těšil do práce. Knihy musím mít v krvi. Děda z tátovy strany byl knihařem (a proto mám od Nohavici nejraději Těšínskou). Jedním z mých snů je napsat knihu a k tomu ten antikvariát (možná za nějakou dobu jako přivýdělek i překlad knih?). Chtěl jsem dělat opět něco, co by mě bavilo. Před tím jsem tolikrát slyšel a četl, že psaním se v Čechách uživí jen Viewegh. Nedalo mi to a začal jsem googlit. A tak sem se poprvé pořádně seznámil s digitálním nomádstvím.

Ta myšlenka mne uchvátila! Digitální nomádi jsou hlavně dvojího typu:

1) Programátoři a další IT.
2) Cestovatelé a/nebo multitasking.

Mé poznatky (jak si je pamatuju):
Ad 1) Obvykle stráví 3 měsíce na jednom místě (kvůli vízu). A pak se přesouvají. Přijde mi ale, že jen vymění kancl za jiný v zemi menších nákladů u moře (tzv. Hub). Nějaká část si udělá svoje ráno/dopoledne a pak užívají života. To chce ale disciplínu. No hlad by mě asi donutil. Nemám ale potřebné schopnosti, a tak jsem tuhle cestu moc neprozkoumával.

Ad 2) O tomto jsem vážně uvažoval. Cestovat a být za to placený! Tihle nomádi stráví třeba jen tři dny na jednom místě a jedou dál. Jejich hlavním pilířem je cestovatelský blog. Točí videa, fotí a k tomu třeba copywriting, grafika atd.

Zvládl bych to? Má psaná angličtina i s gramatikou začíná rezivět. Fotit relativně umím, tak že bych tedy začal i s těmi fotobankami? Jak dlouho by trvalo, než bych byl soběstačný?

Dospěl jsem již do bodu, kdy bylo nomádstvím pouze vzorem vzdoru vůči "systému". Stále jsem přemýšlel a hledal, co by mě bavilo.

V určitých věcech jsem zjevně pomalejší. Už v průběhu první plavby na La Grace mě napadla myšlenka, že bych se plavil jako člen stálé posádky. V tý době jsem byl ale spokojený v antikvariátu. Navíc jsem pochyboval o svých schopnostech. A tak jsem se jen nesměle zeptal, jestli někdy není potřeba při plavbě brigádník (samozřejmě že ne, když máte plný podpalubí kadetů!). Druhou plavbu jsem absolvoval nedlouho po nástupu do nové práce, a tak mě podobné myšlenky ani nenapadly. Tak tedy do třetice všeho dob... ehm... půvabného.

Naši rodiče vyrůstali v jiné době. Dřív se brali a měli děti. Nemohli cestovat. A do toho srovnání přidejte ještě změny společenské, kulturní, technologické, politické... Ani jednovaječná dvojčata nežijí svůj život totožně. Není tedy třeba si brát za vlastní normy rodičů. A potřebujeme vůbec nějaké? Kde se vůbec vzaly? Od předchozích generací a státu (alespoň dle mě). Díky, nechci je. Budu si sám sebe víc vážit, když se odhodlám k tomu dobrodružství a vezmu život do vlastních rukou. A jako "pracovní benefit" si z něj užiju mnohem víc než v kanclu.

Jsem takový, jaký jsem. A již delší dobu si uvědomuji, že NECHCI trčet on pondělí do pátku v práci. Kdy by si měl člověk užít život? O víkendech? Jednou, dvakrát za rok na dovolenou? Nebo si počkat až do důchodu? Dožiju se ho? A jaká almužna na mě zbyde?

Postupem času zjišťuju, že se v sobě pořádně nevyznám. Nejspíš dospívám k sokratovskému "Vím, že nic nevím". Avšak usilovně pracuji na nápravě. Když se mě před lety někdo zeptal, proč miluju Británii, nedokázal jsem uspokojivě odpovědět. Později to byl takový seznam. Dneska to dokážu říct naprosto přesně. I důvod, proč tam nebydlím a nepracuji (jak faktický, tak ideologický).

Ano, našel jsem smysl svého života. Užívat života do té doby, co to jde. Poznávat nové země, lidi a vůbec vše. A třeba jednou se nalodí hezká, hodná, věrná, milující cestující... :)

Tak to je moje hlavní motivace. Existují ještě další pohnutky, důvody, motivace. O těch ale (možná) někdy příště.

Co závěrem?

Carpe Diem!

Tenhle výrok je obvykle spojován s dalším latinským: Memento Mori...

Já jsem už dlouhá léta se smrtí smířený. Neděsím se toho, co bude následovat, i kdyby to bylo peklo. Nebojím se ani nicoty. Vždyť tu všichni zažíváme každý den, co spíme. Nejraději bych byl, kdyby byla možnost si utvořit posmrtný svět dle svého. Jediné, čeho se bojím, je umírání. Prý si lidé na smrtelné posteli nejvíc vyčítají to, co neudělali.

A jak jste na tom vy?

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Při korektuře jsem nebyl spokojený s předposlední větou a tak jsem náhodou narazil na toto...



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama