Červen 2018

Quo Vadis?

28. června 2018 v 12:30 | BoB |  Zápisy
Co ho to popadlo? Není to jen poblouznění? Nebo se úplně pomátl?

Věřím, že některé z vás alespoň jedna z těchto otázek napadla. Takhle na úvod bych je odbyl následovně:

1) To není vycucaný z prstu. Trvalo mi to sakra dlouho!
2) Ne. Pokud by bylo, nastalo by již před třemi lety po první plavbě.
3) A nebyl jsem vždy alespoň trochu šílenej? :D


Předpokládám, že většina čtenářů mě alespoň trochu zná. Přesto si na úvod neodpustím popsat úplné začátky (ty v úvodu obvykle bývají ;) ).

Narodil jsem se v revolučním roce 89 v tichém městečku na západě Čech. Ano, sice to byly Mariánské Lázně. Ty ale mají dávno za sebou jak zlatou tak, stříbrnou éru. Dospívání je tam v podstatě jednoduché (alespoň za mě bylo). Na základku jste chodili tam, kam jste to měli nejblíž. Ze středních škol bylo na výběr mezi gymplem, ekonomkou a hotelovkou. Vybral jsem si gympl. Často jsem jezdil dědovi pomáhat na chalupu, kde jsem se naučil pracovat fyzicky a prožil tam jedny z nejhezčích chvil svého života.

Do té doby největší dilema přišlo s výběrem vejšky. Dle rady někoho z rodiny jsem přihláškami pokryl jak humanitní, tak technické obory (právo, politologie, národní hospodářství, geodézie a kartografie...). Alespoň trochu jsem se snažil vybírat školy i dle následného uplatnění. A tak jsem poprvé zradil srdce a nepodal si přihlášku na anglistiku. Nakonec mi dopadly úspěšně všechny přijímačky. Kupodivu i na ČVÚT - na přijímačky z matematiky jsem neměl papíry pro výpočty (na fyziku nebyly třeba) a tak jsem tipoval.

Vybral jsem si práva na Karlovce, když se mi tam podařilo dostal. Nebudu zde dopodrobna popisovat svoji studijní epopej. Pokud jsem se o tom s někým z vás bavil, asi jste již slyšeli mé oblíbené: "Kdybych tam nepotkal skvělý lidi, tak toho neskutečně lituju." A za všechny zde zmíním alespoň Michala a Michala - jedni z mých "adoptivních bráchů".

Jakmile jsem se přesunul do Prahy, otevřely se pro mě do té doby nevídané nevídané možnosti a volnost. A těch jsem rád využíval. Můžete říkat, že tohle mi vše pokazilo. Co přesně by to mělo být? "Nalajnovaná" budoucnost á la Básníci ("Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě...") Nebýt té cesty, po které jdu již 29 let, bych nebyl tím, kým jsem.

Zakládám si na tom, že jsem unikátní. Těší mě, když můžu i tu nejvšednější věc udělat po svém. K tomu taky rád přemýšlím a dumám. A to i nad věcmi, které mě neovlivňují a mnohdy ani nemají řešení. Nedokážu vám říct, kdy jsem začal uvažovat nad smyslem života. Odhaduji to na druhý stupeň základky. Uvažovali jste někdy nad tím svým? K čemu jste dospěli?

Já jsem v rámci dospívání dospěl k tomu, že si nejsem jistý, jestli někdy dospěju. Taky jsem si nedokázal představit dlouhý život. Jaký je onen mytický smysl bytí? Kariéra? Ne, tu jsem bral jako něco, co člověk potřebuje k uživení rodiny. Že by tedy založení rodiny? Možná...(řešíme-li tohle u zvířat, pak určitě. A co lidi? Je nás tolik, že smyslem života všech to být nemůže).

Vždy, když mi šlo o nějakou holku, tak jsem byl hrozně nesmělý. Na vině je ta má zpropadená hlava ("Jak jí mám chytnout za ruku? A neucukne? A co když..."). Rodinný cíl jsem i z tohoto důvodu odsunul ve své mysli na později. Sice s Májou (neteř, 10 let) vycházíme úžasně a máme se hrozně rádi, nedokážu si ale představit, že bych se měl za 9 měsíců starat o vlastní škvrně. Naštěstí mám jako chlap ohledně tohoto biologickou výhodu.

Co je tedy tím mým smyslem?

Zde musím nejdřív trochu probrat své pracovní zkušenosti. První pořádnou byl rok v advokátní kanceláři vymáhající pohledávky. Někteří si asi právě vzpomněli na další moji častou větu: "Pracoval jsem v advokátce rok a stačilo mi to." Po nezdaru na vejšce jsem pracoval dva měsíce v Anglii. První měsíc jsem dobrovolničil na hostelu. Druhý měsíc jsem myl nádobí v nedalekém hotelu (/restauraci/hospodě/tančírně). Po návratu jsem hledal přivýdělek k dokončení studia. Odpovídání na inzeráty nikam nevedlo. Střihl jsem si komparz jako mušketýr v seriálu "Vyprávěj" (najdete-li onu scénu, uvidíte jen záda tří týpků v kostýmech jak projdou chodbou). Nakonec jsem vešel na Andělu do antikvariátu. A tak začala má čtyřroční pouť největším českým antikvariátem.

Tohle období mě ovlivnilo asi ze všech nejvíc. Zažil jsem tu spoustu radostných i stresuplných situací (podívejte se na seriál Black Books a umocněte to na druhou). Potkal jsem se tam s neskutečnými osudy. Do té doby jsem byl v nevinných Mariánkách. Následné seznámení s novými spolužáky na právech taky nebylo žádným šokem. Víceméně jsme měli všichni podobné zázemí, názory, apod. Prvním kolegou, s kterým jsem se v antikvariátu pořádně potkal, byl drogově závislý propuštěný na Klausovu amnestii.

Tato moje zkušenost by vydala na celou knihu (kdybych nezapomínal a nebylo těch zážitku tolik!). Byli jsme jako rodina se vším všudy. V našem čele stál Jakub. Jistě se k němu v některých svých záznamech vrátím. Za prvé jsem mu za hodně věcí vděčný a zaslouží si to. Za druhé? Těch historek, kterým ani nebudete věřit (ve světle některých blednou závistí i ty z La Grace)! Výborná byla domluva ohledně volna. Když někdo potřeboval na příští den volno, obvykle to nebyl problém. A proběhla-li neplánovaná oslava a člověk byl ráno nepoužitelnej? Stačilo zvednout telefon a být upřímnej.

Myslím, že zde jsem si vypěstoval schopnost pohlížet na věci z různých úhlů pohledu. Obvykle dokážu najít argument i proti názorům, s kterými souhlasím. Vloni se mi již konečně blížil konec mé studentské epopeje. Už i já jsem tehdy cítil, že se musím posunout dál dopředu. Nebyl mi ovšem poskytnut potřebný mezičas a tak jsem po absolvování nastoupil tam, kde jsem teď.

Ze začátku mě to v současné práci bavilo (alespoň tomu dodnes věřím...). Je to ale úřad. Přišel jsem vycepovanej od Jakuba a nebyl jsem zvyklý nic nedělat. Dokonce jsem hned ze začátku pohoršil staršího kolegu, když jsem se mu nabídl, že mu umyju nádobí. Práce sice postupně přibývalo, ne však dostatečně. Zlom nastal před koncem roku. Aby mi seděly na konci měsíce hodiny, musel jsem nečinně tvrdnout v práci (poslední týden: musel jsem odsedět 40 hodin, práce mi zabrala půl hodiny). V té době mne dostihly určité zdravotní problémy, a zdraví se tak dostalo na první místo priorit. Zařekl jsem se tedy, že změnu práce začnu naplno řešit až po návratu z La Grace.

I když jsem nehledal aktivně, přemýšlel jsem, kam bych se vrtl. Již jsem věděl, že člověk může dělat to, co ho baví. To jsem zažil v antikvariátu. Téměř každý den jsem se těšil do práce. Knihy musím mít v krvi. Děda z tátovy strany byl knihařem (a proto mám od Nohavici nejraději Těšínskou). Jedním z mých snů je napsat knihu a k tomu ten antikvariát (možná za nějakou dobu jako přivýdělek i překlad knih?). Chtěl jsem dělat opět něco, co by mě bavilo. Před tím jsem tolikrát slyšel a četl, že psaním se v Čechách uživí jen Viewegh. Nedalo mi to a začal jsem googlit. A tak sem se poprvé pořádně seznámil s digitálním nomádstvím.

Ta myšlenka mne uchvátila! Digitální nomádi jsou hlavně dvojího typu:

1) Programátoři a další IT.
2) Cestovatelé a/nebo multitasking.

Mé poznatky (jak si je pamatuju):
Ad 1) Obvykle stráví 3 měsíce na jednom místě (kvůli vízu). A pak se přesouvají. Přijde mi ale, že jen vymění kancl za jiný v zemi menších nákladů u moře (tzv. Hub). Nějaká část si udělá svoje ráno/dopoledne a pak užívají života. To chce ale disciplínu. No hlad by mě asi donutil. Nemám ale potřebné schopnosti, a tak jsem tuhle cestu moc neprozkoumával.

Ad 2) O tomto jsem vážně uvažoval. Cestovat a být za to placený! Tihle nomádi stráví třeba jen tři dny na jednom místě a jedou dál. Jejich hlavním pilířem je cestovatelský blog. Točí videa, fotí a k tomu třeba copywriting, grafika atd.

Zvládl bych to? Má psaná angličtina i s gramatikou začíná rezivět. Fotit relativně umím, tak že bych tedy začal i s těmi fotobankami? Jak dlouho by trvalo, než bych byl soběstačný?

Dospěl jsem již do bodu, kdy bylo nomádstvím pouze vzorem vzdoru vůči "systému". Stále jsem přemýšlel a hledal, co by mě bavilo.

V určitých věcech jsem zjevně pomalejší. Už v průběhu první plavby na La Grace mě napadla myšlenka, že bych se plavil jako člen stálé posádky. V tý době jsem byl ale spokojený v antikvariátu. Navíc jsem pochyboval o svých schopnostech. A tak jsem se jen nesměle zeptal, jestli někdy není potřeba při plavbě brigádník (samozřejmě že ne, když máte plný podpalubí kadetů!). Druhou plavbu jsem absolvoval nedlouho po nástupu do nové práce, a tak mě podobné myšlenky ani nenapadly. Tak tedy do třetice všeho dob... ehm... půvabného.

Naši rodiče vyrůstali v jiné době. Dřív se brali a měli děti. Nemohli cestovat. A do toho srovnání přidejte ještě změny společenské, kulturní, technologické, politické... Ani jednovaječná dvojčata nežijí svůj život totožně. Není tedy třeba si brát za vlastní normy rodičů. A potřebujeme vůbec nějaké? Kde se vůbec vzaly? Od předchozích generací a státu (alespoň dle mě). Díky, nechci je. Budu si sám sebe víc vážit, když se odhodlám k tomu dobrodružství a vezmu život do vlastních rukou. A jako "pracovní benefit" si z něj užiju mnohem víc než v kanclu.

Jsem takový, jaký jsem. A již delší dobu si uvědomuji, že NECHCI trčet on pondělí do pátku v práci. Kdy by si měl člověk užít život? O víkendech? Jednou, dvakrát za rok na dovolenou? Nebo si počkat až do důchodu? Dožiju se ho? A jaká almužna na mě zbyde?

Postupem času zjišťuju, že se v sobě pořádně nevyznám. Nejspíš dospívám k sokratovskému "Vím, že nic nevím". Avšak usilovně pracuji na nápravě. Když se mě před lety někdo zeptal, proč miluju Británii, nedokázal jsem uspokojivě odpovědět. Později to byl takový seznam. Dneska to dokážu říct naprosto přesně. I důvod, proč tam nebydlím a nepracuji (jak faktický, tak ideologický).

Ano, našel jsem smysl svého života. Užívat života do té doby, co to jde. Poznávat nové země, lidi a vůbec vše. A třeba jednou se nalodí hezká, hodná, věrná, milující cestující... :)

Tak to je moje hlavní motivace. Existují ještě další pohnutky, důvody, motivace. O těch ale (možná) někdy příště.

Co závěrem?

Carpe Diem!

Tenhle výrok je obvykle spojován s dalším latinským: Memento Mori...

Já jsem už dlouhá léta se smrtí smířený. Neděsím se toho, co bude následovat, i kdyby to bylo peklo. Nebojím se ani nicoty. Vždyť tu všichni zažíváme každý den, co spíme. Nejraději bych byl, kdyby byla možnost si utvořit posmrtný svět dle svého. Jediné, čeho se bojím, je umírání. Prý si lidé na smrtelné posteli nejvíc vyčítají to, co neudělali.

A jak jste na tom vy?

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Při korektuře jsem nebyl spokojený s předposlední větou a tak jsem náhodou narazil na toto...




Heuréka!

27. června 2018 v 16:29 | BoB |  Zápisy
27. 6. 2018

Tak jsem to zřejmě již celé vymyslel! Včera se mi povedlo najít výborný server pro hledání práce na moři (Yotspot.com - přidán do oblíbených odkazů. V rámci těch rozhodně doporučuji shlédnout dokument Empire of the Seas). Na některé jsem již koukal, ale tento je bezkonkurenčně nejlepší. Skvělé vyhledávání a přehlednost.

Omezil jsem hledání na pozici deckhand a byl příjemně překvapený. Jinde bylo takových nabídek málo, pokud vůbec nějaké byly. V inzerátech jsem jednoduše zjistil podmínky a požadavky. A díky nim jsem si načrtl následující plán (nevím, zda to není příliš silné slovo :D ).

Kapitánské zkoušky většinou nepotřebuji. Zvážím tedy, jestli je dobrý nápad si je udělat hned (musím zohlednit časová, finanční a další hlediska), vyčkám a nebo místo toho si udělám kurzy RYA. Ty budou potřeba na vyšší pozice a jsou dražší. Vzáří si udělám kurzy STCW. Ty se zaměřují na bezpečnost (první pomoc, záchranné techniky, protipožární kurz...) a jsou nezbytnou nutností.

Získal jsem tak záložní plán, kdybych se neosvědčil jako bocman na La Grace. Jediným zádrhelem mohou být požadavky na zkušenosti. V současné době je vyvěšená pouze jedna nabídka, kde není třeba žádných zkušeností. Netuším, zda by brali v potaz plavby s Půvabnou. A i tak to v současné době nedá dohromady ani měsíc...

V pondělí jsem rozepsal podrobný zápis o tom, proč jsem se rozhodl změnit život takovým způsobem. Chtěl bych ho zveřejnit do pátku a bude to docela dlouhý. Už teď to má 1400 slov...



Pomalu se to blíží

25. června 2018 v 18:46 | BoB |  Zápisy
21. - 25. 6. 2018
Zase ten hnusný den mezi nedělí a úterým... Tomu odpovídalo i moje ráno. Je to jak vystoupat na vrchol stěžně (NE STOŽÁRU, TY JSOU NA POLI!!!). Hlavní ráhno: zaznamenat budík, košové ráhno: otevřít oči, brámové ráhno: vylézt z postele. Mnohdy trvá tato "rozcvička" i pár desítek minut. O víkendu jsem ovšem konečně dohonil svůj spánkový deficit. Pomohl hlavně pátek. V práci jsem si sice zahrál bojovku "Udrž oči otevřené", po příjezdů domů jsem ji ale rychle ukončil. Také mě potěšila Lenka z mé první "Půvabné" plavby, která mi už gratulovala k bocmanství. Vše měla z doslechu a navíc nemá Facebook, tak jsem vše uvedl na pravou míru.

Víkend byl takové "bezvětří" a pojal jsem jej opravdu regeneračně. Za zmínku stojí pouze návštěva u ségry, kdy jsme probírali nadcházející plavbu na katamaránu Jaguar (384?) u tureckých břehů. Nebylo třeba nic moc řešit. Spíš pouze organizační stránku, protože dorazím až v průběhu plavby. Už se těším na nový zážitek a hlavně klid od souše!

Dneska jsem se přihlásil na golfový turnaj v Mariánkách: Scottish Royal Trophy. Minulý víkend jsem si byl totiž po letech s rodiči zahrát a kupodivu mi to šlo (pro ty, co znají naše hřiště: již druhou ranou jsem byl na dvojce na greenu. Ve výsledku ale 6 ran... :D ). Ke Skotsku patří samozřejmě haggis, whisky (bude i whiskey) a kilty. Ty bude možné si zapůjčit pro hru. Jsem zvědavý jaké tartany (vzory) budou k dispozici. Nejraději bych byl, kdybych mohl mít tartan Black Watch. Samozřejmě, že si nemůžu nechat tuhle příležitost ujít. Nastává ovšem jedno dilema. Správný Skot pod kiltem nic nenosí...

Po registraci si jdu zakouřit a potkávám po delší době kámošku z vejšky, která taky hraje golf. Dokonce se dovídám, že již není dělení na ne/aktivní handicap
a já se můžu nejen turnaje zúčastnit, ale i vyhrát.

Proč jsem ale věnoval víkend relaxu? Již jsem zmiňoval čtvrteční koncert na Malý Straně. Konečně jsem tedy dorazil do baru Napa, kam mě kamarád stále zval. Líbezná zahrádka byla plná, a tak když se blížila hodina H, přisedl si ke mě fyzioterapeut a doktorka z ORL. Vzájemně jsme se neznali. Pouze já s paní jsme měli známé mezi hudebníky. Za nedlouho došla řeč na moře a lodě. Co následovalo jsem však nečekal.

"Máte zjištěný, jaká potřebujete očkování? Já Vám to zjistim." "Kde se plavíte?" "To je Vaše první tetování?" Atd... Kadence, intonace a okruh dotazů mi vyrazily dech. Naštěstí jsme oba přišli za hudbou. A tak to nebyl pouze výslech, ale i poslech.

Na začátku přestávky jsem se vydal pro pivo. U stolu jsem se ještě potkal s hudebníkem od doktorky. Podíval se na moje triko a ptá se: "To je La Grace?" Přešel jsem do tykání a hned jsem začal zjišťovat kde a kdy se plavil. Bohužel ji znal jen z doslechu. Po návratu jsem se na svoji "adresu" ještě od doktorky dověděl, jaký jsem romantik, když chci pracovat na moři. No, zdálo se mi, jako by mě od toho ta paní zrazovala...

Po přestávce jsem již seděl blíž k hudebníkům a mezi mladší skvadrou. Byla to nádhera. Bohužel tentokrát byla jiná zpěvačka. Zpívala nádherně, to ano. Ale "Georgia on my mind" od její kolegyně je neskutečná! To musíte slyšet naživo (Pražská dixielandová společnost). Po skončení jsme ještě seděli a kecali. Docela dlouho jsem si povídal s Irem Neilem, který hraje na bicí. Když už nás bylo jen pár, vyprávěl jsem příhody z lodě. Netrvalo to dlouho a všichni jsme si ťukali po námořnicku (tzn. přes zápěstí, aby nedošlo ke kontaktu skel. Jakmile by slyšeli ťuknutí mrtví námořníci v moři, chtěli by se přidat. A jak by lezli po bocích lodě, rozhoupali by ji či přímo potopili...)

Proč se nám zdá, že čas běží čím dál rychleji? Kdysi jsem se dočetl vysvětlení. Prý je to tím, že v dospělosti a stáří máme stále méně unikátních zážitků. Pro děti je vše nové. Seznamují se světem. Zatímco nám ty dny utopené v šedi stereotypních dnů splývají a tak i plynou rychle. Trefně to letos na Krásce vystihl Migi (přesnou citaci jsem nevymámil ani z autora...): "Mě to přijde jako týden! Vždyť co jsme jenom za dnešek stihli!" Následný výčet radši vstáhnu na sebe: První den jsem po snídani skočil do moře, vylezl a pomohl vytáhnout kotvu (vzhledem k použití stylu "Zvoník od Matky Boží" jsem ji vytáhl skoro sám ;) ). Po plavbě jsme zakotvili u ostrova Giglio, kde se potopila Costa Concordia. Vystoupali jsme na kopec se středověkým městečkem. Proběhli ho, občerstvili se, opět se někteří vykoupali. Já se svým družstvem jsme pomohli s přípravou večeře a pak jsme všichni slavili "Dolce Vita". Nevím jak vy, ale mě se to líbí víc než sedět v kanclu. Zbývá už jen chvilka, než zase popluji...


Sraz s (nejedním) námořníkem

21. června 2018 v 16:11 | BoB |  Zápisy
19. - 21. 6. 2018
V úterý jsem se potkal se svým bývalým kolegou z antikvariátu, od kterého jsem dostal kontakt na námořníka Adama. Povídali jsme a já se dověděl pár "jobovek", které tu ale rozebírat nebudu. Dorazil i jeho kamarád Ivan. A ejhle! Vyklubal se z něj Chorvat bydlící leta v Čechách. Má kapitánský zkoušky a již od mala se plavil. Kecáme a po chvíli si začínáme ukazovat lodě. Plavil se na katamaránu Prince of Venice a já dodnes marně uvažuji, jak se tam všichni ty lidi vejdou (délka: 39,6 m, šířka: 15,6 m, cestujících prý 303).

Minule jsem zmínil možnost, že bych si přivydělával překladem knih. Našel jsem pěkný zdroj informací. Dokonce autorka umožňuje zaslání "checklistu" dvaceti největších nakladatelství spolu s informacemi zda a jakým způsobem přijímají nové překladatele. Když ani po dni nedorazil, zkouším zadat jinou mailovku. Ani na jednu mi seznam ovšem nepřišel a tak, klasicky, čekám na odpověď.

U technických problémů zůstanu. Včera zjišťuji, že mě zařadili do sekce "Blog dne". Nevím, jak a proč. Chci mít jistotu, že se to nezobrazuje pouze mě a píši Migimu. Ten mi po chvíli odpovídá, že stránka nelze zobrazit. Odkaz na můj blog jako jediný z té sekce nefunguje. Píšu na podporu a do teď nic. Just my luck...

Končím v práci a u Karláku se potkávám s Adamem a jeho kamarády. Vzhledem k tomu, že jsem na něj získal kontakt od hiphopovýho DJe, neměl jsem být překvapen. Rovný kšilt, černé triko, sluneční brýle, vetší přenosný reprák... Po chvíli vyrážíme směr Želivského. Cestou se dovídám nějaké informace. Začal už když mu bylo devatenáct. Vydal se do Rotterdamu a tam čtyři roky pracoval v přístavu. Nebylo to úplně na slepo, námořnictví mají v rodině. Již děda se plavil.

"Když si jdeš za tím co chceš, tak toho dosáhneš."

V tom má nepochybně pravdu.

Dorazili jsme na místo. Teprve před dvěma dny se vrátil Adam z moře a vidíme se poprvé. Nedokážu tedy posoudit, jestli je takhle (správně) střelenej vždycky a nebo si jen užívá života po plavbě. Postupně přicházejí i ostatní jeho kamarádi. Netuším, co se bude dít. Na první pohled jsme dost nesourodá skupinka: dva "hiphopeři", týpek ve vojenským, kytičkované triko s límečkem, "ekolog" (bez spojitosti s oblečením), "oranžový zvýrazňovač" (to je jasný, ne?) a do toho já v námořnickým. Najednou se někteří začali převlékat. Nebyl ovšem důvod se strachovat. Z betonu se stal taneční parket a kluci začali rozjíždět breakdance. Nezávisle na nás si někdo poblíž zkoušel triky na kole a taky mu to moc šlo. Pár lidí se zastavilo a koukalo. Další super nový zážitek!


V půl 9 jsem to už zabalil. Vzhledem k tomu, že dopravní loď není moje priorita, zjistil jsem asi vše, co by mi mohlo pomoc. Domlouváme se, že se určitě ještě potkáme.

Dnes mě čeká na Malý Straně koncert PDS (Pražská dixielandová společnost), kde hraje kámoš na trubku. Doufám, že se dočkám songu "Georgia on my mind". Minule jsem z toho byl úplně vedle. Verze Raye Charlese je dle časopisu Rolling Stone (2003) 44. nejlepší písničkou všech dob. Tak to bych chtěl vidět, kde by se umístila ta od PDS...

Zatracený čas!

19. června 2018 v 15:45 | BoB |  Zápisy
19. 6. 2018

Neděle večer... Pondělí... Úterý... St... č... ... ....

A tak to pokračuje až do pátku. Ta proklatá práce. Myslím na moře a je mi líp. Drží mě to nad vodou. Pak si ale vzpomenu na to, že nic není tak jisté. Veškerou energii nyní směřuji směrem k Půvabné. To je ten Dream Job! Nic ale není tak jednoduché...


Jediné, co vám připomíná čas na lodi jsou přesýpací hodiny, zvon a žaludek (resp. ve středu řízky a v sobotu párky). A abych se dokázal dostat k této vysněné svobodě, musím naprosto precizně naplánovat dovolené, zkušební doby, výpovědní doby, apod.

Už ale vím, jaký to je pocit, když se člověk vůbec nestará o čas. Každý by to měl zažít! Ovšem tohle nabízí snad jen to moře.

Shlédl jsem několik videí námořníků z dopravních lodích. Všichni se shodovali na tom, jak plavba změní člověku pohled na svět. Neskutečně se na to těším. Potkávat nové lidi a plavit se. Píšu kapitánovi, abych zjistil více praktické věci: na jak dlouho a jaké podmínky...

Co mi Pepa napsal, tak to v podstatě odpovídalo mým odhadům. Jen jsem myslel, že se kluci střídají po delších době. Navíc ještě nelze odhadnout, kdy bych se (na zkoušku) nalodil. Začínám tedy uvažovat co, kdy a jak. Nejlépe vymyslet i nějaký záložní plán.

Vznáším dotaz na kapitánské zkoušky. Mailem mi za nedlouho dorazila odpověď. Teoretickou část bych si mohl odbýt ke konci července a praktickou v srpnu. Později už by mi to mohlo kolidovat s La Grace.

Uvažuji, co bych dělal na souši, popř. přivýdělek na moři. Obávám se, že jak vylezu na souš, tak výdělek utratím. Napadá mě překladatelství a konzultuji s Migim, který je u Evropského parlamentu. Situace na trhu není lehká. Následně si vyhledávám informace o překladu knih. To by mě bavilo víc a člověk nemusí být stále online, práci si rozvrhne jak potřebuje, atd. Nevypadá to vůbec špatně! Průměrná kniha by mi zřejmě trvala dva měsíce, tudíž jednu plavbu. Že bych nakonec dopřeložil Hornblowera? :D

Už zítra se mám potkat s Adamem, který se plaví na obchodních lodích. Je to sice upozaděná varianta, ale příležitost k rozhovoru nesmím vynechat. Na dnešek mám po práci také program, ve čtvrtek koncert, v pátek další sraz a do toho se musím potkat se ségrou, abychom se domluvili ohledně nadcházející plavby. Nedaří se mi sehnat lidi na únikovku (což by znamenalo, že se tam dostanu nejdřív za měsíc a já jsem tak netrpělivý!), takže bych mohl konečně dorazit do lanového centra o víkendu. No a po dlouhý době bych mohl mít jeden den volna, nepočítám-li nutnost velkého úklidu.

No jo, chci na moře a neřešit čas? Chci. Tak holt to musím přetrpět na souši a být pečlivě připraven.

Carpe Noctem

17. června 2018 v 12:49 | BoB |  Zápisy
16. 6. 2018
Ráno, devět hodin, po zvonění budíku ztěžka otevírám oči a zaostřuji na vzdálený ciferník. "Proboha, já zaspal!" Šok mě doprobudil a ozvala se bolest hlavy, kocovinky. A už mi došlo, že je sobota a jen musim dojet z Prahy do rodných Mariánských Lázní. Předchozí den jsme na Letný měli menší sraz z vysoký a můj v podstatě brácha měl třicítku.

Na srazu jsem se potkal s lidma, který jsem neviděl několik let a tak samozřejmě došlo na to, co kdo dělá, kde byl ale i všední konverzaci mezi těmi, co se vídají. Jakmile jsem dorazil, přivítal mě kámoš slovy: "Nazdar, námořníku!". A Standa to po chvíli ještě vylepšil tím, když mi sdělil, že v Praze je námořní akademie (musím si to pořádně nastudovat, ale zatím se mi to jeví jako kapitánský zkoušky). Některým chvíli trvalo, než jim došlo, že jde o mě. Přeci jen jsem zkrátil vlas, prodloužil vous a pár kilo shodil. Povídám o svých snech, plánech a motivacích. A i když jsme se dlouho neviděli, tak jedna kámoška prohlásí: "Jde vidět, že jsi šťastnej..."

Obsadili jsme tři stoly a tak se různě rotovalo. V jednu chvíli jsem zůstal sedět u pracovní konverzace. Promiňte, kamarádi, jestli to čtete. Ale to bylo tak nudný! Ani v pátek večer nedokážete vypnout a užívat života? Otočil jsem se k druhému stolu a to byla jinačí káva! Brazílie, Vietnam, Kambodža, Krym a já přispěchal s La Grace. Pomyslnou výhru si odnesl Karel. Historka, kdy v noci odešel od ohně se vymočit a nevědomky to vypustil na hrocha... k nezaplacení!

Sešla se super parta. Dorazil mimo jiné i Tom, který se rovněž nevěnuje vystudovanému oboru, ale dělá únikové hry. A není to pouze můj názor, že dělá ty nejlepší. Nejnovějším počinem je "únikovka" na pevnosti v Malešově, kde se přesunete do 15. století. Vznikla ve spolupráci s herním studiem Warhorse na základě jejich úspěšné hry Kingdome Come:Deliverance. No, už se těším na příští víkend!

Do Mariánek jsem dojel na oběd. Po chvíli se dovídám, že bojovka na chalupě z minulého víkendu vzbudila ve vsi rozruch. Prý dvě ženský v kápích se sekerou a námořník zasévali do srdcí vesničanů strach! :D

Vzpomněl jsem si, jak jsme minulý týden seděli u ohně a já začal o bocmanovi, devítiocasé kočce, atd. Máma se po chvíli otočila na Honzu, mého švagra, který je často na moři, jestli mi rozumí. Ten se jen pousmál a řekl, že jo. A jelikož se mě ptají v podstatě všichni, kdo že to ten bocman je, koukám na internet, abych měl rychlou a výstižnou odpoveď. Český zdroje v podstatě nejsou a tak budu muset vysvětlovat stále po svým. Z anglický jsem se ovšem dozvěděl, že bocman patří k nejstarším hodnostem v Royal Navy a počátek jde vysledovat do roku 1040.


Jak to píšu, uvědomuji si, že snad poprvé od konce plavby nejsem oblečen v námořnickém. Počkat, co že to mám za nápis na tričku?

"Ocean breeze 1998"

Proč zrovna 1998? Ty letopočty na tričkách mi vždycky vrtaly hlavou...



Per Aspera Ad Mare

14. června 2018 v 13:38 | BoB |  Zápisy
14. 6. 2018

Jak jsem již v minulosti zmínil, rád přemýšlím. V poslední době samozřejmě o tom, co přijde za měsíc, dva či až za pár let. Už se těším, až opustím křižovatku a konečně se vydám tou správnou životní cestou. Nebojím se přiznat, že nějaké obavy mám. Jen totální šílenec by žádné neměl. A já jsem blázen jen tak akorát :P

Kdyby mi před měsícem kdokoliv řekl, že možná už na podzim budu bocmanem na La Grace, ... Však to znáte, jak to pokračuje. Sice jsem si od první plavby s tou myšlenkou pohrával, ovšem tohle už není žádné snění. Budu už za pár měsíců běhat po palubě s devítiocasou kočkou?

Abych si splnil tento sen, musím už konečně pokročit s přípravou. Bohužel jsem nechodil do skauta a na táborech, kde jsem byl, nás uzly nikdy neučili. A tak když jsem poprvé vylezl na ráhno gasketovat, zapomněl jsem jak to uvázat. Ještě na palubě mi to šlo. Pak mi někdo ukázal "lepší" způsob. Guláš v hlavě dovařen a šup nahoru. Už nevím jak, ale nakonec jsem to zvládl. Při mé druhé plavbě jsme v podstatě neplachtili a letos bylo lidí na gasketování dost. I proto jsem se rozhodl, že budu poskytovat podporu zdola. Bylo-li potřeba něco dotáhnout, hned jsem věděl kam se postavit. Takže už musím začít s nácvikem uzlů, abych si nemusel nechat vytetovat všechny :D A příští týden začnu chodit do lanového centra (kdo se chce přidat, ozvěte se). Výška mi nevadila spíš ten pohyb. Avšak věřím, že se kousnu a zvládnu to. Dovolím si citaci z knihy "La Grace pluje!":

"Angličan, když má vylízt do ráhnoví, totiž ví, že když tam nevyleze, tak zklame nejen generace námořníků, co jich kdy Anglie měla, ale zklame i rodiče a celou rodinu včetně babičky, tetiček a strýčků, ale také, a to je nejhorší, anglickou vlast a královnu.
A tak se prostě bude do toho lanoví drát a když padne, další poleze přes něj a další a další...
... A ten můj strach byl menší a menší, až skoro nebyl. A taky i dnes, když lezu na La Grace nahoru, se nebojím. Ne že bych to nadšeně vyhledával, ale ta práce s těma mladýma mi hodně pomohla."

Měl bych na tomto místě zmínit, že miluji Británii. Hlavně její slavnou minulost, ke které Royal Navy neodmyslitelně patří. A proto jsou tyto řádky pro mne největší motivací a morální vzpruhou. Zatím jsem od Pepy nezjišťoval, jak by to bylo organizační stránce. Kolik měsíců bych se plavil a jak dlouho bych měl volno. A co bych dělal, kdyby mi tento sen nevyšel?

Původně jsem si myslel, že o práci na Půvabné bych se mohl pokusit až po několika letech strávených na moři. Má představa byla taková, že bych střídal výdělečné plavby a La Grace (v létě relaxačně, v zimě prací v Tunisku). Otázkou ovšem zůstává, jak se živit. Zda dopravní lodě či jachty.

Již příští týden se potkám s člověkem, co pracuje na nákladní lodi. Měl bych se potkat i s tátovým kamarádem, bývalým námořníkem. Stále ovšem potřebuju sehnat někoho z druhého oboru. Kde má člověk začít? Internetové moře je rozsáhlé a ne vždy vyplaví aktuální informace. V současné době si myslím, že na jachtách bych si víc užil toho "námořnického života" a navštívil více zajímavých míst. Na dopravní lodi bych si víc mákl a plavil se dýl. Na druhou stranu bych byl lépe placen a v rámci volného času bych spíš psal a přemýšlel než na jachtě. Napsat knihu je totiž mým dalším snem. Shodují se však představy se skutečností?

Nevím, na co bych se měl soustředit nejdříve: STWC, kapitánské zkoušky, námořní akademie (raději bych Anglii už jen kvůli jazyku) nebo něco úplně jiného?

Třeba si někdy našetřím dost peněz a budu mít vlastní loď a budu užívat života plnými doušky. Není to nesplnitelné. Narazil jsem na "inzerát" člověka, co se plaví kolem světa a na lodi se mu střídají lidi i bez zkušeností. Je jedno jestli tam jste dva týdny či půl roku. Uvidíme, kam mě vítr zanese.




Carpe Diem

12. června 2018 v 17:43 | BoB |  Zápisy

12. 6. 2018
Tohle byl skvělý víkend! V pátek jsem končil v práci dřív a jel jsem vyzvednout Máju, neteř, z výletu. Chvíli mi trvalo, než jsem jí mezi všemi dětmi zpozoroval a zrovna v ten moment mi volala ségra. Došel jsem ke skupince a vyřídil telefonát. Mezitím si mě všimly učitelky a upozornili Máju. Až později jsem se dozvěděl, že před tím nějaký kluk říkal, že "ten chlap má fakt hustý tetování".

Ještě před odjezdem si ovšem píšu s Pepou a před domluvili jsme, že bych zkusil dělat bocmana na Krásce. Mé nejoptimističtější odhady byly, že bych to zkusil za několik let. Dopadne-li to, vypadá to na podzim. Do té doby se musím pilně připravovat!

Tento víkend byl napěchovaný aktivitami. Začínali jsme již večer, kdy jsme zpětně slavili tetin svátek. A tam jsem rodičům konečně (protože jsem osobně a ne přes telefon či internet) ukázal tetování a sdělil své rozhodnutí. Máma prohlásila, že se opije a táta jen řekl "Proč?" Postupem času, co jsem to vysvětlil. Muselo být i vidět, že jsem provedl značný průzkum a zamyslel se snad nad vším. Odmítl jsem, že jde jen o chvilkové poblouznění z La Grace. Vždyť to by nastalo po první plavbě, ne až třetí.


V průběhu večera mi přišla zpráva od Jirky, který se se mnou plavil loni. "Nazdar námořníku, uctíváš někde Neptuna?" A tak jsem se po ukončení oslavy na chvíli stavil v hospodě. (Tohohle Jirku jsem tu ještě nezmiňoval. Byl se mnou v družstvu a Milan si nemohl vynachválit, jak dobře myje nádobí. To víte, jednička!)

Následující den jsem vypomáhal na Indiánském dnu pro děti a přidala se i Mája. Bavilo mě, jak se všichni ti indiáni (polovina z pořadatelů) dívali na týpka v pruhovaným tričku, s námořnickým pytlem a vytetovanou kotvou. Původně jsem měl být u luku, ale skončil jsem u vzduchovky. Velký okruh, nejvzdálenější stanoviště. Byla to docela štreka, ale hlavně se ukázalo, že průvodce v podobě malého kluka nebyl úplně spolehlivý. Dorazili jsme splavený a téměř k hotovému (část jela autem). Ve výsledku jsem tedy navázal pár plechovek, upravil kládu a zastřílel si.

Žádné účastníky jsem ovšem na stanovišti nezažil, protože jsme vyráželi odpoledne na chalupu, kde jsme slavili narozeniny babičky. Byla to asi jedna z nejlepších oslav vůbec. Mája si hrála se vzdálenou sestřenicí a já jim pak vymyslel jednoduchou výpravu dle mapy do lesa. Tím jsem je tak nadchnul, že mi následně připravily propracovanou stesku odvahy. Opravdu se jim to povedlo!

Jak večer pokračoval, zůstal jsem s tátou sám u ohně a probírali jsme námořnictví. Jestli si nebyl táta do té doby jistý, že jsem definitivně rozhodnut, myslím, že pak už nebylo pochyb. Táta mi i domluví, abych si promluvil s bývalým námořníkem z obchodní lodi. Nejvíce mě překvapilo a potěšilo, že od rodičů budu mít naprostou podporu ve všech ohledech, pokud se rozhodnu studovat námořní akademii. Když už prý námořník, tak důstojník či kapitán!

V neděli proběhl klasicky přesun do Prahy. Večer a včera zjišťuji školy. Dvě jsou v Polsku (Štětín a Gdyně). Polsky ovšem neumím (Vy dole v komentářích, jestli začnete s tím, že to jsou v podstatě stejné jazyky, tak Migi Vám určitě vysvětlí, že nejsou. A pokud náhodou opomene: Letos jsem z tý polštiny vážně nic neodposlechl…). Ve Spojeném království jich je dost. Možná až příliš. Mám ale pocit, že jsou buď vojenské anebo strojní. Čím víc si zjišťuji, tím větší v tom mám maglajz. České zdroje se věnují jen polským školám a v UK to mají asi zažitý, anebo musím hledat jiným způsobem. Potřebuji se s někým poradit a využívám opět kontakt od Pepy.

Zatím nepřišla žádná odpověď. Zítra zkusím zavolat. Zjistil jsem si otevírací dobu lanového centra, které je u práce. Je to tedy vysoké 8 metrů, ale aspoň něco, kde se můžu trochu připravit. Musím taky začít nacvičovat uzly (že by další tetování s tahákama? :-D ). Po večerech cvičím již od minulého týdne.

Země už se se mnou nehoupá ani když se líznu. Je tedy třeba se vydat opět na moře. Ségra Bára mi nabídla, abych se k nim připojil na plavbě u tureckého Dalamánu. Takže za nedlouho konečně moře a poprvé na něčem, co není z "18. století". Věřím, že se mi potvrdí, že nejde pouze o La Grace…

Bob v rozpacích

12. června 2018 v 17:43 | BoB |  Zápisy

8. 6. 2018


Ani nemohu pořádně slovy vyjádřit, jak mne těší Vaše podpora. S dovolením sdílím zprávu, která mi včera večer dorazila:

"No Bobe, tak si představ, že jsem se kvůli Tobě odhodlala po mnoha letech trpkého mlčení kontaktovat svého otce. On je totiž potápěč a námořní kapitán ;-) Nevím, jestli z toho něco bude, ale přišlo mi hloupé kvůli mým osobním neshodám neudělat vše pro Tvé slané štěstí!"


Vyrazilo mi to dech. Dneska mě navíc překvapil komentář od Pepy: "A co zkusit dělat bocmana na La Grace? Jsi sice cvok, ale právě proto budeš shánět blbě místo jinde!!! :D "

Dnes jedu se ségrou do Mariánek, a tudíž se blíží chvíle, kdy to oznámím zbytku rodiny. Proto dnešek věnuji pěkným věcem, které jste mi řekli či napsali…

"Řeknu ti jednu věc. Já tě nikdy neviděl tak šťastnýho, jako na tý lodi."

"Kdyby mi to říkal kdokoliv jiný, tak mu nevěřím. Ale jak vidím tvoje nadšení… Tobě nemá cenu to rozmlouvat. Ty tím žiješ."

"Pro mě seš nejvíc námořník J Jak pro plavbu úplně dýcháš. … Mám hrozně ráda ty momenty, kdy se někdo najednou zastaví, zamyslí, a najednou úplně změní kurz a vydá se směrem, který ho naplňuje."

A mnoho dalších. Bylo by to na dlouho. Jde vidět, že přátelé jsou opravdu rodina, kterou si vybíráme. Jsem neskutečně šťastný za podporu, kterou ve Vás mám. Slibuji, že Vás budu průběžně informovat ;‑)

Zcela jistě se budu v červenci plavit u tureckých břehů (Dalamán). Přidám se k ségře a ostatním na jachtě.


Nil desperandum auspice… Neptun

12. června 2018 v 17:43 | BoB |  Zápisy

6. 6. 2018


Jak jsem si slíbil, tak jsem včera učinil a zavolal člověku, na kterého jsem dostal kontakt od Pepy. Bohužel to moc nedopadlo. Už to nefunguje tak jako dřív, shání jen zkušené námořníky a navíc to přebírají Asiati. Nezbývá tedy než hledat na internetu či najít někoho jiného. Dopoledne píšu Adamovi, na kterého jsem dostal od bývalého kolegy (zase Jirka!) a opět otravuji Pepu.

Včera jsem v rámci průzkumu zjistil, že nejbližší STCW kurzy probíhají v září (bezpečnost, první pomoc, záchranné techniky a protipožární kurz). Díval jsem se i na kapitánské zkoušky a vytiskl si materiály k terestriální navigaci. No, bude to zajímavý! Říkám si, jestli opravdu nezačít nejdřív na dopravní lodi. Jestli to správně chápu, stačily by mi kurzy STCW, abych mohl být ordinary seaman. Otázka je, kde začít. Doufal jsem, že v rozhodnutí mi pomůže rozhovor s někým, kdo má podobné zkušenosti. Informací v češtině moc není a anglické zdroje se věnují především situaci v US (alespoň co jsem já našel).


Při hledání jsem se dozvěděl, že (podle wiki) fungují již jen dvě britské přepravní společnosti. Smutný mi přijde příběh společnosti Bibby Line. Vznikla v roce 1807 a měla by být nejstarší firmou svého druhu. V současnosti má už jen dvě lodě: Mumbai a Shropshire. A pak je tu Sir Derek Bibby, prapravnuk zakladatele a prezident firmy. Ten se v r. 2002 dozvěděl, že má rakovinu a spáchal sebevraždu tak, že v sauně nechal vypařit směs jedu na krysy a vody. Ani nemohli udělat pitvu, jak bylo tělo stále toxický. Uf…

Bibby mi připomněl Izrael a koukám na (asi jedinou) dopravní společnost. Plaví se Izrael-Severní Evropa/Amerika. To by byla dobrá trasa. A možná by se daly zaktivovat nějaké kontakty. Vypisuji si na papír deset největších přepravců. Vůbec se ten papír začíná plnit a nejen skvrnami od kafe. Včera to byly servery pro hledání práce na moři. Přiznám se vám ale, že s rusko-íránskou posádkou bych v Perském zálivu být nechtěl…


Adam odpovídá a předběžně se domlouváme, že se potkáme 20. 6. Prý ale nejdřív potřebuji praxi. Třeba z Vltavy. Pokouší se o mě zase deprese. Až po ukončení konverzace jsem si uvědomil, že na OS by neměli vyžadovat praxi. Alespoň dle toho, co jsem si četl. To až AS potřebuje. (Able seaman. To je taky jedna z maličkostí, co ztěžují hledání - množství zkratek. Já si např. pod ENG1 představil certifikát, že rozumím anglické terminologii. Ejhle, ona je to zdravotní prohlídka!). Je tu ještě ta možnost být jako deckhand na jachtě. Ale konkurence bude jistě obrovská.

No nic, nevzdávat se! Nil desperandum auspice... Poseidon!



Nosce te ipsum

12. června 2018 v 17:43 | BoB |  Zápisy

4. 6. 2018

Víkend byl docela náročný, ale užil jsem si ho. V práci jsem skončil dřív a doma si dobalil věci do námořního pytle. Vyrazil jsem později, ale i tak jsem měl vlak stíhat. A já bych ho i stihl, kdybych se díval na odjezd vlaků ze Smíchova. Jenže jsem si našel místo toho Hlavák.

Cesta probíhala v klidu. Knížka, sluchátka a místo u okna. Po chvíli jsem usnul Toho využila starší paní a zavřela okno. Zůstal jsem osamocen s dvěma důchodci. Rozhodl jsem se proto chladit se na chodbě a čučel jsem z otevřeného okna. Potěšila mě holčička, která stále vycházela z cupé a salutovala mi.

Večer jsme byli ve složení Já, Jirka, Jirkův táta a před půlnocí dorazil i Jason. Všichni jsme byli alespoň jednou na LG a tak jsme si jako správní mořští vlci vyprávěli u ohně historky z moře. Zlatým hřebem večera byla historka, jak LG v nesnázích zachránil Eric Clapton. (Zároveň jsem se dověděl o námořním zákonu: jestliže potřebujete pomoc a házíte druhé lodi lano, odevzdáváte se kapitánovi. On si pak s lodí může dělat, co chce. Ještěže je E. C. za vodou a nepřivlastnil si Půvabnou)

V sobotu jsem s Jasonem, mým "Gin Buddym" makali. Nejprve válcovat a následně v průběhu celého dne odvážet kamení do nedalekého lesa. Nejdřív jsme zvládli odvést pět koleček. Ke konci jsme si dávali pauzu již po dvou. K večeru se stavili Lucka s Romanem a odvrátili tak pivní krizi. Jednička tak opět dominovala. Zase jsme vyprávěli. A i příběhy suchozemských krys byly velmi zábavné. Rád poznávám nové lidi.


V neděli jsem se rozhodl jet rovnou do Prahy. Usoudil jsem, že oželím letecký den v Pardubicích, kde bych se pekl na sluníčku. Opět zasáhlo zpoždění, tentokrát ale vlaku a to mi pomohlo k rychlejšímu přesunu.

Cestou jsem přemýšlel. Moje oblíbená to činnost. A nyní konečně k nadpisu tohoto zápisu: Nosce te ipsum. Poznej sám sebe. Již delší dobu uvažuji nad změnou práce. Rozhodl jsem se to řešit až po letošní plavbě. Kdybych jen tušil, jak to dopadne!

Uvědomoval jsem si, že nechci být až do důchodu zavřený v práci od rána do večera, pět dní v týdnu. Život a výdělek pak člověk užívá po večerech, víkendech a jednou dvakrát někam vyjede. Njehorší jsou zimní měsíce, kdy se život odehrává jen za tmy. To vždycky trpím.

A tak jsem se začal zajímat o digitálním nomádství. Ta myšlenka mne zaujala. Cestovat, užívat života a být za to placen?! Geniální! Uživilo by mne psaní? Ano, je mým snem napsat knihu. Ovšem najít sílu na psaní, když dorazíte z práce domů je obtížné. A těch rozptylujících věcí kolem! Kolikrát jsem si říkal, že by mě měli zavřít do kláštera či vězení, abych se věnoval psaní. Jak to, že mne nenapadla loď?

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc jsem rozhodnutý. Asi nikdy jsem si nebyl ničím tak jistý. Je tam snad vše, co chci. Fyzický práce se nebojim. Koukám na videa námořníků z obchodních lodí a neděsí mě to. Svoboda i řád. Společnost i samota. Čas číst a psát i pít a povídat. A čas přemýšlet. O sobě, o světě, o vesmíru. Nechat všechny trable v přístavu.

Již mám dočtenou knížku a další díly jsou teprve na cestě. V pondělí ráno tedy do ruky beru "La Grace: Ze dna na vrchol" a nyní si dovolím krátkou citaci: "… Spousta jich zjistila, že aniž by něco plánovali nebo chtěli, ubírají se jejich životy jiným směrem než doposud. Dostali se do pověstného magnetického pole La Grace, pole, které mění životy. A to v dobrém, ale i v nedobrém smyslu. La Grace ovlivňuje životy lidí kolem sebe jako velká planety, která svou gravitací mění dráhy asteroidů letících okolo, aby některé vyslala úplně jinam, než původně plánovaly a některé trvale připoutala na svou oběžnou dráhu…"

Stále se to houpe

12. června 2018 v 17:41 | BoB |  Zápisy
1. 6. 2018

I když jsem se vylodil před necelým týdnem, čas od času se to se mnou zhoupne. Tyto dny mám rád. Člověk se utrůní na míse, zavře oči a je zpátky Na La Grace. Dnes mě čeká další připomenutí skvostné plavby. V práci končím dřív ("Saldo Day!"), jedu domů pro věci a hurá směr HB (rozuměj Havlíčkův Brod), kde mě vyzvedne Jirka…

Ano! Pro ty, co se plavili letos, máte pravdu a úplně vidím, jak se Vám hrůzou ježí vlasy. Trojka! Na La Grace se totiž vždy rozdělíme do družstev. Má to vícero důvodů. Např. točení služeb (navigační, bocmanská, hospodářská + osobní "volno"). Letos jsem byl poprvé vedoucím družstva číslo jedna. A jedničky jsme opravdu byli. Za to trojka… Co si myslet o družstvu, které Vám hned první den plavby začne z lodních zásob upíjet jar?!


S Jirkou jsme se prostě celou plavbu špičkovali a byla to švanda. Poznali jsme se již loni, kdy jsme utvořili "duo skokanos": dvojice, která z lodi vyskakovala na břeh u zdymadel. Náš úkol byl chytnout lana hozená z paluby a zaháknout je za správná pacholata. A při odplutí hodit lana zpět a naskočit na loď. Nejlepší náskok měl, samozřejmě, Jirka na Neptunových schodech (osm zdymadel, ze kterých vidíte moře i nejvyšší horu UK, Ben Nevis. A navíc je za nimi železniční most, po kterém dvakrát denně přejede vlak s parní lokomotivou, který znáte např. z Harryho Pottera) No, uvidíme, jestli bude mít nějaké potomky…


Takže tento víkend se uvidím se svými "old shipmates" Jirkou a Jasonem (jar ani gin sebou nevezu, tak uvidíme, jak to proběhne). Budeme připravovat areál na Velké letní Boučovské hry za pivo a maso. S tím bych se dokázal smířit i na lodi :D Možná dorazí i Lucka (Lunka/Lecka) s Romanem, moji nekadeti z jedničky. Bylo by to lepší, alespoň bychom klukům z trojky předvedli, jak se to má dělat…


Můj včerejší mail zatím nebyl přečten, takže v rámci praktických kroků nedošlo k žádným změnám…

















Alespoň to metro

12. června 2018 v 17:40 | BoB |  Zápisy

30. 5. 2018

Už se beru jako námořník. Zní to bláznivě, ale je tomu tak. Jakmile začnu být rozmrzelý, vzpomenu si na LG a utvrdím se ve svém rozhodnutí. Jenže co má takový člověk v srdci Evropy dělat? Jelikož mě baví i to čeho se většina obává, houpání a chůze na palubě, užívám si cestu metrem a místo držadel si představuji lana.

Často slyším, že je to rychlé rozhodnutí. Stejně jako moje nové tetování. Vše ale již začalo 21. 10. 2015 tou osudnou otázkou. Již jsem zmínil, že mě k La Grace dovedla kniha. Tehdy nesehnatelná série o námořních dobrodružství kapitána Aubreyho a doktora Maturina (viz film Master and Commander). S paní, co mi prodala jeden díl přes inzerát, jsme si začali psát o ději, historii, námořnictvu a lodích...

"Apropo - znáš projekt La Grace? Školní plachetnice?"

5. 8. 2016 jsem se poprvé nalodil a okamžitě přišel zajímavý zážitek. O něm ale někdy příště. V rámci této plavby jsem i poprvé (a zatím naposled) vystoupal vzhůru. Na pevninu jsem se vrátil s bolavým loktem a naprostým nadšením.













Již tehdy mi bleskla hlavou myšlenka, jaké by to asi bylo. Ale vařit neumím, v motorech se nevyznám a jedno gasketování mi stačilo. A kapitána nesesadíš. A sesadíš-li, neudržíš se. Udržíš-li se, ztroskotáš...

Na tátův návrh, ať si udělám kapitánský zkoušky, jsem opáčil, že jde o tu Loď! A vidíte, teď jsem si uvědomil, že ne tak úplně. Vůbec jsem zvědavý, co mi na to rodiče řeknou. Chci to s nimi probrat až osobně. Táta mi kdysi vyprávěl, že chtěl být námořníkem. Takže možná u něj najdu pochopení. Ale co máma?

A abych jen nevzpomínal. Od pouhého googlení jsem dnes přešel k akci a napsal mail. Díky za kontakt, Pepo!

Jak to vše začalo

12. června 2018 v 17:40 | BoB |  Zápisy
29. 5. 2018

Pepa mi jednou napsal moc pěknou věc. Psal se rok 2017 a já smutnil v Belfastu. Právě jsem pomohl odplout La Grace. Lodi, na které jsem zažil nádherný týden se skvělými lidmi. Další úspěšná plavba za mnou. Stejně jako minulý rok si přehrávám radostné okamžiky a po tváři mi tečou slzy.

Ano, příští rok se vrátím na palubu! Popluji každý rok, když to bude možné. Hned sděluji mobilem své rozhodnutí kapitánovi a svěřuji se, že jsem se zase neudržel. A pak to přišlo...


"Ona ta loď je všech, co jí mají rádi. Tedy i Tvoje."


Nemusím jistě zmiňovat, že mě Pepa proměnil v bulící želvu. Na La Grace jsem se poprvé objevil v roce 2016 a absolvoval nádhernou plavbu z Olbie do Porto Baratti. V té době jsem pracoval na souši v největším českém antikvariátu a o "Půvabné" jsem se dozvěděl, když jsem sháněl námořnickou knížku. Okamžitě mě uchvátila a začal jsem plánovat první výpravu, na které jsem poznal úžasné lidi.

Další plavba proběhla ze skotského Invernees přes Kaledonský kanál až do Belfastu. Kdo může říct, že si skočil z plachetnice z 18. století do Loch Ness? Je třeba ještě něco dodávat, aby bylo jasné, že je La Grace unikátní?

Byla to ale až ta třetí, letošní plavby, která mi změnila život. Od prvního dne, kdy jsem stanul na palubě, jsem změnil pohled na čas. Zastavil jsem se po práci, která mě bavila a zamyslel se.


"Kolik může být hodin? Vůbec netuším a je mi to jedno..."


Tak osvěžující pocit jsem snad nikdy nezažil. Na klasické dovolené si člověk přeci jen ča hlídat musí. Takže si ve výsledku neodpočine.

Očekával jsem, že se s La Grace poprvé rozloučím v klidu. Však se zase za rok znovu shledáme! Nemohl jsem se více mýlit. Tato plavba předčila obě předchozí. Zřejmě i kvůli délce (2016: 150 NM, 2017: 250 NM, 2018: 300 NM), ale rozhodně díky bandě skvělých lidí. Na lodi totiž hodíte všechny starosti za hlavu. Smějete se a užíváte si život naplno. Ale rovněž nezahálíte. Je to ale práce, která člověka baví a každý den se člověk naučí něco nového. Mobil? Možná jen proto, abyste se mohli pochlubit tím, jak jste se naučili sabráž.

Po pár dnech na souši jsem si uvědomil, že mě pevnina sere. Pocítil jsem tu touhu být opět svobodný a pokoušela se o mě deprese, když jsem si uvědomil, že se vrátím nejdříve za rok. A až tehdy mi to došlo.
Samozřejmě, že miluji La Grace. Zbožňuji ale zároveň i ten život. Proč bych se vlastně neměl živit tím, co mě baví? Baví mě, když za to platím. Jistě tomu bude i naopak...