Již bocmanem!

Středa v 9:33 | BoB |  Zápisy
17. 10. 2018

Jak jste si všimli, předchozí zápis měl "jisté" zpoždění. Bylo to dáno tím, že brácha Migi si taky užíval dovolenou a k doplnění diakritiky se nedostal. Už jsem i přemýšlel, že sem zápis hodím bez ní :-)

Od té doby se toho událo opravdu hodně. Plány se opravdu musely změnit. Nestíhal bych se dostat do Malagy tak, abych se dokázal nalodit na La Grace. To jsem začal řešit v Bonifaciou, které jsme si neskutečně užili. Sice při kotvení pršelo (a i chvíli potom), pak se ovšem vyčasilo. S Patrikem jsme nejdřív vyřídili věci v maríně a pak si prochodili město a hradby. Vraceli jsme se již po setmění. Marek s Honzou opravovali pračku. Mnohdy ovšem přestali a sledovali rusáky za naší zádí, kteří minimálně HODINU uvazovali katamarán. Litovali jsme, že jsme je nenatáčeli, protože by to byl hit na youtube. Prostě prdel!

Druhý den jsme šli mimojiné na Aragonské schody. Než jsme se na ně dostali, objevil se na obozru trojstěžník. Zjistil jsem, že je to Stad Amsterdam. Přiblížil se městu a plul dál. Odpoledne jsme vypluli a jakmile jsme se dostali ze zátoky, zpozoroval jsem, že se vrátil. Takže jsme se otočili a pořádně si tu nádheru nafotili.

Následovala přeplavba na Mallorku, kde jsme zůstali s Honzou a Patrikem. Marek odletěl již v den přistání. Pro mě osobně byl největší highlight anglický antikvariát, který byl spíš labyrintem.

Z pondělí na úterý jsem odletěl do Neapole, což byla ve výsledku také dobrodružná cesta. Tam za mnou dorazila moje čarodějka, Bára a užili jsme si naší první společnou dovolenou.

V sobotu ráno jsem se nalodil na La Grace tam, kde jsem se v květnu vylodil. Už v člunu mi strojník Sharky říká, že mi (bocman) Jirka přenechal úkol - sundat lampiony z předního stěžně. Jaké překvapení mne na palubě čekalo, když jsem zjistil, že se nejedná o ledajakého Jirku, ale mého kámoše z letošního třetího družstva! Vzhledem k tomu, že za jejich služby se v květnu ztratil wok, tak se divím, že ma Půvabná stále oba stěžně.

Mé bocmanství zatím probíhá v pohodě. Z předchozí posádky zde zůstalo dost lidí, takže jsou proškolení a prozkoušení. Právě teď lezou rozgasketovat přední košovou a přední plachtu a je jich tolik, že mě ani nepotřebují.

Někdy v budoucnu i sem dám fotky. Od jednoho kadeta mám půjčený notebook, takž jsem konečně mohl zveřejnit zápis hned i s diakritikou. Vy, co sledujete i moji FB stránku toho holt vidíte víc :-)

Včera se ovšem vynořili nové zprávy/předpovědi a možná se mi opět změní plány. Ještě uvidíme...
 

„Bezvetří“, bouře, Bonifacio a změna plánu?

13. října 2018 v 8:11 | BoB
2.10.2018
Po napsání minulého zápisu jsme ráno propluli kolem Messiny. Zápis byl sice napsán, ale na mobilu, tudíž bez diakritiky. Naštěstí jsem se domluvil s Migim, aby mi doplnil diakritiku a opravil překlepy. Nicméně než se k tomu stihl dostat, já opustil území signálu na dva dny.
29. jsme se rozhodovali, zda vystoupáme na Stromboli, či na vulkán na ostrově...Vulcano. Rozhodli jsme se pro druhou variantu. Cestou jsme také poprvé vytáhli hlavní plachtu. Již první pohled na ostrov byl nádherný. V Karibiku jsem ještě nebyl, ale takováhle zátoka by se tam jistě hodila. A pak přišel ten smrad... Po celém ostrově je totiž cítit síra. Před výstupem nahoru vás také cedule upozorní, abyste se nepřibližovali k výparům. Zřejmě byste už nemuseli sejít dolů. Po náročném výšlapu nám byl odměnou skvostný výhled a po sestupu skvělá večeře. Rozhodli jsme se plout přes noc, abychom byli v úkrytu Sardinie dřív, než přijde další bouře. Chceme strávit jednu noc v Bonifaciu, kde jsem prožil svoje první přenocování na La Grace.
Další den téměř nefoukalo (to by se ale v nadpise tak nevyjímalo :-D ). Celý den jsme motorovali a snažili se chytat ryby. Došlo i na filmový večer. Vždy každých deset minut někdo vyšel na palubu, jestli náhodou se k nám neblíží nějaká loď. Po jedné mé obhlídce se mě zeptali, jestli je něco nad obzoru. "Jen před námi nádherný západ slunce". Uplynula nějaká doba, když někdo z posádky prohlásil: "To jsou ale barvy, dívejte!" Byl to týž západ slunce, akorát že na zádi... Vracíme se! Uvědomili jsme si, že kapitán restartoval GPSku, a tím se vypnul autopilot. Naštěstí jsme si toho všimli brzo.
Další den se počasí zhoršilo. Vypadá to, že musíme mít od všeho něco a na střídačku. Fičelo, a tak jsme vytáhli plachty. Tím loď ovšem získala velký náklon. Asi největší od začátku plavby. Chybou bylo ovšem v takovýchto podmínkách vařit a došlo k prvnímu zranění. Naštěstí se jeden z posádky jen lehce řízl do prstu. Mohlo to dopadnout mnohem hůř...
1. 10. (resp. 2.10) Na mě vyšla směna od 20:00 do 24:00 a od 4:00 do 8:00. To jsme byli už u Sardinie (a jakmile jsme byli na signálu, zveřejnil jsem zápis). Lodní provoz tu zhoustl, na což jsme si již odvykli. Museli jsme být ostražitější. Změna nastala ke konci ranní služby. Před námi se začalo blýskat a bylo vidět, že se blíží hustý déšť. Možná nás chytí jen okraj bouře. Anebo nás to chytí na plno? S tím vědomím jsem šel spát...
2.10. směr Bonifacio. Ráno slunečné a po nákupu vyrážíme. Zatáhlo se, ale jde to. Těším se na prohlídku města (a klidnou noc).
A změna plánu? Zřejmě se nestihneme dostat do Málagy včas, abych se mohl v Neapoli nalodit na La Grace. Začnu tedy zjišťovat, odkud by bylo nejlepší letět do Neapole. Ibiza, či Alicante?


Zvolil jsem radši kratší zápis, aby měl šanci se k vám dostat dřív jak za 4 dny.
A ve vysledku to trvalo jeste dele. Holt Migi mel taky dovolenou... Ke zmene planu opravdu doslo. Dnes se v Neapoli nalodim na La Grace. Snad se brzo dostanu k tomu, abych vylicil,co se udalo v mezicase :-)

Lošinj, Bóra, Medikán a tak dále

1. října 2018 v 23:33 | BoB |  Zápisy
28.9.2018
Tak je to již pět dní, co jsem na moři. Ani nedokážu říci, jak rychle to ubíhá. To je prostě to kouzlo moře...
Ještě před vyplutím jsem strávil s tátou a známými týden na Lošinju. Jednalo se sice o dovolenou, ale aktivní. Program byl následující: ráno budíček kolem 8, snídaně na balkonu s výhledem na přístav, následně od 10 do 12 tenis.
Zde si dovolím odbočku. Tenis jsem pořádně nehrál asi 14 let. Nikdy mi k srdci pořádně nepřirostl a ani jsem v něm nevynikal. Logicky jsem měl tudíž obavy, jak mi to půjde. A jak se mi následně svěřil, tak i táta... Samozřejmě byla ta pauza znát, ale oba jsme byli příjemně překvapeni a den ode dne jsem se zlepšoval. Byl to ovšem taky záhul. Každý den bylo kolem 30°. Naštěstí nějaký moudrý doktor (plánuju si to vygooglit) nechal na Lošinju v 19. století vysadit tisíce borovicí. Klima, stín a nádhera...
Po sportovním vyžití jsme si ukuchtili oběd (snědený samozřejmě opět na balkoně) a došli na pláž. Cestou jsme procvičovali (tátovu) angličtinu. Následovalo plavání, válení se na pláži, občerstvení u plážového baru s přáteli a další procházky. Vůbec jsme toho hodně nachodili (za týden nějakých 82 km a to v tom není započítán tenis). A večer relax. Moc jsem si ten týden užil.
Pak nastal den nalodění. Lošinj->Rijeka->Zadar->Sukošan. Den plný obav... Mám vše? To jsem řešil již předchozí den (dnes vím, že jsem jednou měl o jedné bundě přehnané představy. Má tu nedebilnější kapuci na světě!!!) Ráno se zhoršilo počasí a tentokrát musel táta jet cestou, kterou neznal. Trajekt byl plný... Stihnu autobus? Vypravili naštěstí druhý, a tak rezerva stále ještě byla. Počasí se ovšem zhoršovalo. V Rijece relativně pršelo a teplo taky nebylo. Žádný jízdní řád nebyl k dispozici, a tak se přidaly klasické obavy. Ve výsledku docela právem. Z autobusu Flixbus se vyklubal minibus jiné firmy, který měl jen malé logo Flixbusu na dveřích. Díky vám, obavy! I když bych uvítal alespoň polospánek, přes veškeré snahy se nedostavil. V Zadaru měl zase navazující spoj zpoždění, a tak nervozita stoupala. Ve výsledku mě v Sukošanu vyhodili na nejvzdálenější zastávce od mariny. Bůh ví, kolik kilo jsem s sebou vláčel (zásoby jídla pro posádku na loď, každý něco přivezl). Ale ty 2 kilometry mi daly dost zabrat. A cestou se opět ozval ten nepříjemný hlásek... "Jaká bude posádka???"
Dnes již vím, že skvělá. Potvrdil se můj původní odhad. Vždyť je mezi námi mimo jiné člen posádky La Grace z Tall Ship Races 2013, kdy vyhrála! Již od prvního momentu jsem tedy našel na lodi spřízněnou duši.
Nakonec je nás na lodi 5. Samí chlapi, šestý kvůli nemoci nedorazil. Střídáme si služby po dvojicích a na první noční plavbu na mě vyšla směna od půlnoci do 4 do rána. Ten měsíc a to moře!!! Téměř celou dobu jsem přemýšlel, jak to slovy popsat... NELZE!!!
Nedlouho po konci mé služby jsme zakotvili u Komiži na ostrově Vis. Zde měla být celnice. Ráno se dovídáme, že již není. Máme riskovat delší přesun s tím, že snad celnice bude ještě otevřená, anebo plout do Visu 2 hodiny a ztratit nějaký čas. Rozhodujeme se pro jistotu. Po připlutí se nám stala menší nehoda. Mooring se nám dostal do příďáku, ale naštěstí nedošlo k trvalým následkům (naschvál ponechávám námořnickou hantýrku ;-) ). Část posádky šla na celnici, druhá do kavárny. Kéž by někdo šel rovnou nakupovat! Už jsme byli na lodi tři včetně kapitána. Po chvilce bylo jasné, že se hraje o každou minutu! Přichází bóra! Tak rychlou změnu počasí jsem ještě nezažil! V jednu chvíli popíjíte presso na slunné zahrádce a v další vyplouváte za silného větru a sílících vln na moře. Cestou z přístavu ještě potkáte plachetnici s plachtami na cáry...
Vítr dosahoval rychlosti kolem 40 uzlů a vlny byly až pětimetrové. Houpali jsme se a cákalo na nás. Musím se přiznat, že jsem měl i slabší chvilky a zapochyboval jsem o sobě. Vše vynahradila směna od 4 do 8. Na západě měsíc v nádherném úplňku a na druhé straně východ slunce. Opět slovy nepopsatelné...
Moji kuráž zlepšila i zpráva, že se jednalo o rekordní bóru. Stinnou stránkou bylo to, že prý ztroskotaly desítky lodí a životem zaplatila jedna surfařka...
Objevujeme nějaké závady na lodi a padlo rozhodnutí zakotvit v Brindisi. Dostali jsme se tedy už do Itálie, ale další den zjišťujeme, že: Brindisi, v bryndě jsi. Vítr se opět zvedl na 35 uzlů a vyplout se nedá. Šli jsme se projít po kryté straně vlnolamu (ohromná sranda, i když nějaké nebezpečí dle Italů prý hrozilo...), nakupujeme a večer koukáme na film. Cestou z města vidíme jachtu Pelorus (dejte do googlu, stojí to za to!).
Následující den vyplouváme a plavíme se opět i přes noc. Již pár dnů nás strašil medikán. Středozemní obdoba hurikánu. Původně jsme mysleli, že mu uplujeme. Paradoxně nám zdržení pomohlo a my se nyní poklidně blížíme po jeho okraji k Messině (28.9.2018 23:06, loď 5kn, vítr 14kn)
 


Kde začít?

6. září 2018 v 12:27 | BoB |  Zápisy
6.9.2018

Jistě jste si všimli, že jsem dlouho nic nenapsal. Nebylo to způsobeno nedostatkem materiálu, nýbrž jeho přebytkem. Pokud se mám rozhodnout, zda život žít či o něm psát, raději volím první možnost. Svojí roli sehrál i čas. Rychle se blíží den mého odjezdu a já nevím, kam dřív skočit. Navíc se člověk s takovou moc nevyspí. Lehne si do postele a pořád mu to šrotuje, zda něco neopomněl a kdy by měl co udělat. A ve výsledku si naplánujete např. přípravu garsonky na rekonstrukci a místo toho vytuhnete už v 8 večer.


Takže kde začít vůbec s vyprávěním?

Spoustu času jsem strávil s mojí milovanou čarodějkou, se kterou jsem se mimojiné podíval na místa, kde jsem (já ostuda) ještě nebyl. Ano, můžete se divit, že jsem až nyní navštívil pražskou ZOO či Stromovku. Nelze také opomenout skvělý koncert na lávce, kde jsme vyslechli Original Vintage Orchestra - jedním slovem: Nádhera! Užíváme si společné chvíle, co to jde. A je to moc pěkně :-)

Za tu dobu proběhlo také spoustu srazů a setkání. "Nejnáročnější" byla návštěva Jasona (LG plavby 2017+2018) a jeho kamarádky Francouzky v Mariánkách. Obzvláště první večer jsme si užili až do "poslední kapky". To se k nám přidal i Jirka (LG 2017, se mnou v prvním družstvu). A jako správní námořníci jsme si vzpomínali a vyprávěli. Konečně jsem také získal další fotky ze Skotska a i z letošní plavby.



Proběhlo také posezení před plavbou Sukošan->Malaga. Měli jsme se seznámit a plánovat... Ve výsledku jsme se sešli tři. Spousta námořníků se omluvila, že jsou mimo republiku či se nemohou dostat do Prahy. A tak jsme opět spíše vyprávěli, maximálně řešili, kdo si co bere na loď.

Na následující den jsem sezval sešlost mých kamarádů do Hany Bany. Rezervovaný stůl nám vybrali výborně (posuďte sami, vedle čeho jsme původně seděli. Pak jsme se pravda přesunuli k většímu stolu :-P ). Sešli jsme se v hojném počtu. Mimojiné dorazil Dalibor z první plavby, Martin z druhé, a Mora s Frankem z letošní. Se všemi jsem byl v jednom družstvu. Jak již jistě tušítě, vyprávěli jsme a vzpomínali :D

I přes hojnou účast se mi stále množí výzvy k posezení. Ale nevím, kdy to stihnout. Soupeřím s časem na všech frontách a už se těším, až jej nebudu na lodi řešit.

Nevím, jestli budu přímo z plavby dávat zápisy. Musel bych je psát na mobilu. Zařekl jsem se ale, že něco pravidelně psát budu. Stejně jako staří námořníci, budu psát své čarodějce dopisy. Oprášil jsem tedy dopisní papír, který mi kdysi udělal můj děda knihař. Posílat je budu z přístavů. Snad všechny dorazí...






Námořník a čarodějka

19. srpna 2018 v 23:34 | BoB |  Zápisy
19.8.2018


28.6.2018
... A třeba jednou se nalodí hezká, hodná, věrná, milující cestující...


18.8.2018
... a nebo čarodějka (o ní zřejmě ještě v budoucnu uslyšíte)...




A ona se nalodila. Jen to nebylo na palubu lodě ale auta. Ani nevím, kde začít. Nejlepší by bylo asi od začátku.

Minulý víkend jsem strávil v Mariánkách. A tak jsem v podvečer desátého vyjel a díky spolujízdě měl plný auto. Jednu holku jsem již vezl (před plavbou na katamaránu. Druhým cestujícím jeřábník). A tak došlo k řeči na moje námořnictví. Další cestující to zaujalo. A tak jsem vyprávěl a bavil se, až se z ní po chvilce vyklubala čarodějka.

Dnes už můžu říct: moje čarodějka. V neděli jsem ji vezl zpátky do Prahy a domluvili jsme se, že se v úterý sejdeme. V den, kdy jsem dostal v práci příislíbené volno na plavby (fotka s rumem ve FB skupině je z našeho posezení). Mno... ve zkratce: jiskra přeskočila. A jak varoval Cimrman Lenina, z jiskry vzešel plamen.

Včera jsme si udělali hezký výlet mimo Prahu na místo, které mi poradil brácha Michal. S tím jsme poseděli v pátek na Andělu. Jaký bylo moje překvapení, když jsem se s právníkem bavil o lodích. Největší jejich případy totiž s nimi byly spojeny. Nevím, co můžu uvěřejňovat, takže jen jedna zajímavost. Věděli jste, že Turci mají lodě, na kterých jsou uhelný elektrárny?

Předpokládám ale, že vás zajímají jinačí věci... Musím vám říct, že mi často bleskne hlavou, jestli si to zasloužim. Pak si vzpomenu na svojí minulost. A jo. Zasloužíme si to oba. Dva poblázněný vodnáři, kterým se dlouho nedařilo. Ale hledali se, až se našli. Myslím si, že už teď můžu říct, že se chápeme. Proto jí ani nevadí námořnictví. Naopak cítím nesmírnou podporu. Musím ještě vyzvědět víc, ale vypadá to, že naše setkání opět nebyla žádná náhoda.

Nyní zažijeme svůj první týden od sebe. Za chvíli tu dobuale znásobíme šestkrát. Jakmile se ale vrátím, budeme si společné chvilky užívat o to intenzivněji. Nedokážu si ovšem představit to loučení...


Nevylučuji, že si budete moc v budoucnu o tomhle přečíst víc. Ale já tomu něják furt nemůžu uvěřit a mám toho plnou hlavu... :-)





6 čili šest týdnů!

15. srpna 2018 v 20:37 | BoB |  Zápisy
15.8.2018
Drazí plavčíci a námořníci,
kamarádi a přátelé!

Povedlo se mi to! Včera jsem dostal v práci přislíbené volno na 6 čili šest týdnů. Plán je následující:

1) 1 týden na Lošinju
2) 3 týdny plavby Sukošan->Malaga na Beneteau Sense 50
3) 2 týdny zkušební doby jako bocman na La Grace Neapol->Korfu

Celkem bych měl naplout víc jak 2000 NM, a tak zdvojnásobit svoje dosavadní "skóre". Neskutečně se těším. Toto bude cenná zkušenost a věřím, že se jako bocman osvědčím. Včera jsem si předsevzal, že každý den na palubě budu cvičit. Tak schválně jak mi to vydrží a pokud jo, tak jak pak budu vypadat :-D

Posledních pár dnů bylo naplněno docela zajímavými událostmi a setkáními. Příkladem události budiž můj druhý letošní golfový turnaj, kde jsem skončil třetí a poprvé se s handicapem dostal pod 20! Příkladem setkání například moje vzdálené sestřenky, které jsem nikdy neviděl a nebo čarodějka (o ní asi zřejmě ještě v budoucnu uslyšíte ;-) ).

Dalším setkáním bylo dnešní s Jindrou, který dělal 3 týdny bocmana na Půvabné. Potkali jsme se po práci a popili. Paradoxně jsem se naštěstí nic nového nedozvěděl. Bocman dělá přesně to, co jsem si myslel a žádné nepříjemné řekvapení se nekoná. Ve výsledku jsme spíše vzpomínali na naše plavby a nasmáli se. Jindra mě v jednu chvíli dokonce podezříval z toho, že hledám důvod, abych nebyl bocmanem, jak jsem ho zpovídal.

Vím, není to dlouhý zápis. Můžete ovšem očekávat mnohem delší. Jen asi budou bez diakritiky, když to budu psát na mobilu.




Vždy nejméně stopu vody pod kýlem a silný vítr, přátelé!





Vedro...

2. srpna 2018 v 13:04 | BoB |  Zápisy
2.8.2018

Všechny po dlouhé době zdravím! V současné době není mnoho novinek. O víkendu kdy pršelo (to byla náádhera! Určitě si na to pamatujete...) jsem se potkal s Jirkou z letošního třetího družstva na Boučovských hrách. Bylo to moc fajn. V neděli jsem se stihl potkat s Jančou, která se plavila letos poprvé. Sice byla také z třetího družstva, ale udělil jsem jí čestné členství v jedničcce.

V úterý opět úžasně hráli PDS v Napě. A zazněla úžasná "Georgia on my mind", kterou jsem si chtěl komplet natočit. Další dny jsem se musel hrabat ve fotkách, protože už mi docházela pameť na mobilu a tudíž mám Gerogiu nahranou na tři části... :(

Zítra se stavím v bývalé práci. Objednal jsem si totiž vcelku slušnou zásobu námořnických knížek. V pondělí se potkám s Petrem a možná i Daliborem, které jsem potkal na první plavbě.

Dneska se mi zdálo, že mi Pepa sdělil, kdy mohu nastoupit jako bocman. A tak jsem mu pro jistotu napsal. Co kdyby to byl jasnovidecký sen? Nebyl... Naopak zřejmě přibyl nový uchazeč. Konečně tedy využívám kontaktu od Míry z druhé plavby a píšu mail. Musím zintenzivnit přípravu.

Je ovšem takový vedro a nic se mi nechce. Například lézt v tom po lanech, když ani nefouká. I to přemýšlení a vzpomínání dá práci - proto jsem nepřidal ani nějaký "vzpomínkový zápis". Bylo ovšem pěkný projíždět fotky z plaveb. Nějaké další fotky bych měl ještě získat. Pobavily mne fotky (jak je Mora na FB nazvala) "Bob ležící, spící". Tak nevím, čtyři plavby a tři fotky... zřejmě jsem v tom stavu rozotmilý! :-D


Na katamaránu u Dalamánu... spíš Kalkánu

20. července 2018 v 12:28 | BoB |  Zápisy
20. 7. 2018

Ten den, kdy k nám měli přijít z Byzantské říše Cyril s Metodějem, vydal jsem se na opačnou cestu. Přivstal jsem si na vlak do Bratislavy, kde jsem přesedl na letadlo do Tureckého Dalamánu. Pravda, trvalo mi to kratší dobu než Solunským bratrům, nicméně to zabralo celý den a já spatřil poprvé náš katamarán "Callisto" až v půl 11 místního času (k našemu přičti hodinu). Musel jsem totiž dojet do Kalánu, kde jsme zrovna kotvili, a to byly další dvě hodiny jízdy. Až teď si uvědomuji, že jsem využil snad všechny hlavní druhy dopravy: železnice, letadlo, auto, abych se konečně dostal na loď (foto z příjezdu v aktualitě "Návrat").

Další den vyplouváme na koupačku. Na palubě je nás v tu chvíli sedm: Můj "švára" Honza jako kapitán spolu s mojí ségrou Bárou a neteří Májou, můj starší nevlastní synovec Mates se svojí přítelkyní Barčou, Jitka naše společná kamarádka a autor zápisu. Moře bylo nádherně průzračné. V průběhu plavby jsme častokrát viděli želvy a velké množství a druhů ryb. Na noc kotvíme v pěkné zátoce. Před spaním si ještě otevírám pivko a čučím na hvězdy. Není žádný světelný smog. Nádhera, kterou foťák nezachytí. Až na konci plavby si zjišťuji to, co mi stále vrtalo hlavou. Myslel jsem si, že vím kdo byla Kalypsó (na tomto místě se jí omlouvám, že jsem ji zaměnil za Kirké. Stejně ale byly obě čarodějky ;-) ). Kdo ale byla Kallistó? Chcete-li vědět víc, přečtěte si. Ve zkratce? Zná a kouká na ni každý. Je to Velká medvědice (Velký vůz).

První dvě noci byly náročné. Držely se nás totiž kousající mouchy. Jakmile zapadlo slunce, zalezly. S první paprskem ovšem zase přiletěly a terorizovaly nebohé spáče. Vzhledem k tomu, že nás bylo o jednoho navíc, spal jsem buď na palubě či v salónu/kuchyni. Sice jsme se pokoušeli o genocidu, nicméně všechny jsme neobjevili (třetí den jsme se jich zbavili). A tak když jsem přes den vytáhl knihu "Ve znamení Kon-Tiki" od Nora Thora Heyerdahla o neskutečné plavbě na voru přes Pacifik, začaly se mi po chvíli klížit oči a nejednou rozvibroval palubu můj vyčerpaný chrapot. Knihu jsem nakonec dočetl a mohu ji vřele doporučit (je libo recenzi?). Po návratu jsem si o výpravě zjišťoval víc a narazil jsem na velmi zajímavého pána, Eduarda Ingriše, o kterém jsem neměl ani ponětí. Doporučuji si o něm přečíst. Zjistíte, že máme těch "Cimrmanů" více, než si myslíme.

O Heyerdahlovi jsem si psal i s paní, díky které jsem se dozvěděl o La Grace (obnovil jsem totiž před odjezdem kontakt). Zde musím zmínit, že to nebyla jen dovolená, ale i jsem se něco přiučil. Jedno odpoledne Mates uspořádal výuku uzlů. Byl jsem příjemně překvapen. Myslel jsem, že jsem větší nemehlo. Na druhou stranu se přiznám, že dračí smyčka mi prostě nejde. Rezervy tudíž jsou. Již první den jsme tahali plachty a samozřejmě jsem si i několikrát zakormidloval. Zrovna foukal vítr 5-6. stupně Beaufortovy stupnice, když jsme se blížili ke Kleopatra Bay. Zátoka, kterou tato královna navštívila dvakrát. Podruhé tu trávila líbanky s Markem Antoniem. V té době již na lodi nebyla Jitka, a tak jsme se na výpravu vydali jen ve čtyřech-mladší osazenstvo: Já, Mája a Mates s Barčou. Byl to náročný výstup po "kozí" stezce, na které jsme narazili i na stehenní kost. Těšili jsme se ovšem na Anife a Yusufa. Ti nás dle průvodce měli pohostit ve vesnici Lydae. Cesta to byla vyčerpávající, ale i dechberoucí svoji krásou. Nevím, zda tu Kleopatra klopítala či ji tu nesli, věřím ale že si to nenechala ujít. Na konci cesty jsme zjistili, že Lydae je v troskách a současná vesnice je spíš osídlení deseti lidí. Narazili jsme i na Anife, tak nám ovšem nic nenabídla a Yusufa za manžela neměla. Pokračovali jsme tedy dál na ruiny. Na vrcholu jsme viděli, že jsme se nemuseli trmácet přes kamení a místo toho se mohli vydat cestou, která vede kolem starých cisteren, které jsme hledali. Dobře to dopadlo a vše jsme našli. Slunce se již začínalo schovávat za vrcholky hor. Byl čas na návrat, který nám měl zabrat tři čtvrtě hodiny. Zastavil nás ovšem Muysuf (či tak nějak), který byl manželem Anife a jeho kamarád z vedlejší vesnice, který uměl anglicky. Pohostili nás výborným šalvějovým čajem. Vyprávěli nám o svém životě (Muysuf má 150 koz, jeho kamarád 300), dětech (jedno studuje v Dalamánu), apod. Usedlost to byla prostá a vcelku izolovaná. Člověka to donutilo k zamyšlení. Tak prostý a jednoduchý život. Tenhle výlet byl z celé plavby asi nejlepší...


Dalším zážitkem byla i záchrana skútru (jak vodního tak i "zkurvenýho trpaslíka"). Zakotvili jsme v zátoce s obrovskými útesy na koupačku. Po chvilce připlul Turek na skútru, nezajistil ho a vyšplhal se na kameny, kde se natáčel a fotil. Po chvilce vidíme, jak se snaží doplavat ke skútru a začíná volat o pomoc. Mates nasedl do člunu. Později nám vyprávěl, že chybělo málo a již by nestihl skútr zachránit. Zanedlouho se totiž dostal mimo zátoku a zrychloval. A opravdu pravidlo mnou zmíněné v zápisu "Nosce te ipsum" platí. Měli jsme právo si ponechat zachráněnou "loď". Nevyužili jsme toho a doufali jsme alespoň za projíždku z vděčnosti. Turek ovšem pouze poděkoval (i když asi stokrát). Honza tehdy pronesl památnou větu: "Nenávidim ty narcisy, co se točí a pak se topí!"

Za zmínku stoji i Göcek. Tamní krajina měla tak okouzlit Ikara, že zde vyletěl výš, aby se následně zřítil. Příroda je tu opravdu nádherná. Vůbec mě Turecko příjemně překvapilo. Naposledy jsem tam byl asi tak před dvaceti lety a moc si z toho nepamatuji. Čisté ulice (samozřejmě jsou i výjimky), znalost angličtiny je na vysoké úrovni (když si vzpomenu na to utrpení v Itálii!), přátelští ovšem nikoliv vlezlým způsobem a velmi kvalitní silnice (a taky řídí líp jak v Itálii). To bylo nejvíce poznat na cestě z Fethiye, kde jsme odevzdávali loď, do Dalamánu, odkud jsme letěli do Istanbulu.

A tehdy se mi přihodil to co loni, když jsem letěl do Skotska na La Grace. Nějakým způsobem jsem se ocitl v business class. Tehdy do Inverness to byl podobně dlouhý let. Co víc k tomu dodat... Oba jsem si náramně užil :-)

Mates s Barčou pokračovali do Prahy a tak jsme v Istanbulu zůstali ve čtyrech. Ten nás zaujal už jen cestou z letiště na hotel. Největším zážitkem byla jednoznačně cisterna (140m dlouhá, 70m široká, 336 sloupů, které jsou 9m vysoké), kterou nazývám Morie. Určitě pochopíte proč. Tam se nacházejí mimo jiné i dvě Medusy. Až později jsem si přečetl, že jsou natočené zřejmě kvůli tomu, aby lidé při pohledu na ni nezkameněli. Damn it!

Prošli jsme si samozřejmě i další památky včetně bazaru, kde jsme chtěli nakupovat druhý den. Nedošlo nám ovšem, že je neděle. A tak se z plánované návštěvy holičství stala dobrodružná výprava. Nakonec nám pomohl Turek, který nám u bazaru nabízel v češtině kožené bundy. Zavedl nás do zastrčeného dvora. Tam v jednom baráku bez jakékoliv cedule či reklami střihali a holili dva bratři. Postavou mi připomínali Tweedledeeho a Tweedleduma z Alenky v říši divů. S výsledkem jsem byl nadmíru spokojen. Ještě aby ne, když jsem tam strávil hodinu a půl (možná i dýl)!

Večer jsme již byli v Praze. Je pátek a já se stále ještě pořádně neadaptoval. Ráno jsem si dobalil a navlíkl svoji "výletní uniformu". Po práci se totiž opět vydávám směr Havlíčkův Brod, kde proběhne akce pořádaná Jirkou (z La Grace drušstva číslo 3!!!). Pomáhal jsem s přípravou chaty po návratu z Půvabné (zápis "Nosce te ispum" - v rámci toho je i fotka "výletní uniformy") a opět sedí chronologická posloupnost zmiňovaná v aktualitě "Návrat".

A když zmiňuji tu aktualitu... hlasujte prosím v anketě níže. Čtete-li zápis z hlavní strany, musíte jej rozkliknout pro její zobrazení. Díky, plavčíci! ;-)


Návrat

17. července 2018 v 12:39 | BoB
17.7.2018

Tak jsem se vrátil z katamaránu. Na klasický zápis si ještě chvilku počkáte. Adaptuji se :-)

A pro zajímavost:

26.5. sobota: Vyloďuji se z La Grace v Neapoli, neděle návrat do ČR, v pondělí hraje Pražská dixielandová společnost (PDS) v Kopa Baru. Uvědomuji si, že chci být námořník.

14.7. sobota: Vyloďuji se z katamaránu Calisto ve Fethyi, neděle návrat do ČR, v pondělí hraje PDS v Kopa Baru a bylo to opět skvělý!

Náhoda?


Přestávám věřit na náhody

4. července 2018 v 16:24 | BoB |  Zápisy
4. 7. 2018
Na každý týden určí blog.cz nějaké téma, a tím současným je životní cíl. To je mi ale "náhoda"! Obzvláště, když jsem se rozhodl o víkendu rozhodl napsat tento zápis. Minulý čtvrtek jsem se s Vámi podělil o to, jak jsem přišel na smysl svého života. Samozřejmě, že z mých životních cílů je naplnit smysl mého života. Dalším je třeba napsání knihy.

Teď ovšem ke všem těm událostem. Je toho v poslední době tolik, že si na všechny asi ani nevzpomenu. Přijde mi, že někdo či něco (Vesmír, Neptun, ...) mi tak dává najevo, že jsem na správné cestě a utvrzuje mě v tom. Začalo to vlastně už 29.6. (tři dny po vylodění, dva po návratu, jeden od rozhodnutí se stát námořníkem). Stavil jsem se v bývalé práci a bavil jsem se s Jirkou. Ten mi dohodil tatéra a tehdy si vzpomněl i na kamaráda námořníka. Další "náhodné" setkání s ním spojené popisuji v zápisu z 21.6. (ve zkratce námořník z katamaránu).

Ta frekvence a neskutečnost se ovšem stále zvětšuje. Obzvláště setkání s kámoškou Verčou (zápis 25.6.) dostává po tomto víkendu úplně jiný rozměr. Hezky popořadě ale.

Ještě před zveřejněním "Quo Vadis" jsme měli ve čtvrtek pracovní schůzku. Do kanceláře šéfa jsem dorazil jako první. Řekl mi, že zaslechl o mých úmyslech a jestli je pravda, že chci odejít na moře. Popravdě jsem odpověděl. Začal mi vyprávět o svém strejdovi, který pracoval u čs. námořní plavby a jaký to byl frajer. Jak vždy přišel v bílé uniformě se zlatými prýmkami. Jeho nejlepší kamarád byl zase pilot. A ti když se sešli, jeden v bílé druhý v tmavě modré uniformě, že to bylo něco. Po revoluci se navíc dozvěděl, že strejda prý byl agentem CIA!

Když jsme pak šli s kolegyní na oběd a vyprávěl jsem jí to, tak mě přerušila. Bavila se s právníkem a něják se stočila řeč na můj odchod na moře. Ten měl prohlásit něco v tom smyslu, že by mi snad dokázal pomoc se dostat na nějakou loď. Řekla mu ovšem, že už jsem domluvený na La Grace. Tak jsem ji hned zaúkoloval, že si s ním chci určitě alespoň promluvit. Což mi připomíná, že ji musím opět zaurgovat. :-)

Poslední zápis vůbec spustil lavinu. Díky tomu že jsem jej sdílel i na FB La Grace, mi v noci přišla zpráva. Nějaký mořský vlk se mi nabízel, že mi poradí, pokud bych chtěl koupit loď za málo peněz. Na moři žil 15 let.

V pátek to ovšem začalo...

Přišel mail od Petra, s kterým jsem se potkal při první plavbě. Navrhoval sraz/akci v rámci dvou víkendů a plavbu na menší jachtě v září u Chorvatska. Odpověděl jsem, že v průběhu těch víkendů jsem na katamaránu a v daný zářijový termín budu dělat kurzy STCW. Ty jsme pak probírali dál. Jak se vrátím, musíme na pivo. Zmínil další alternativu, o které jsem neměl ponětí.

Následně jsem obdržel zprávu s prosbou o můj mail od člověka z druhé plavby ze Skotska do Belfastu. Díky mailu jsem věděl pouze příjmení. Ty ale na palubě nepoužíváme. Následně se dovídám, že jde o dalšího zkušeného mořského vlka. Sám byl skoro bocmanem na La Grace, ale Pepovu nabídku kvůli věku odmítl. Zároveň od něj dostávám kontakt na člověka, který si vyzkoušel práci bocmana na Půvabné. Dneska mu napíšu.

V rámci FB skupiny, kterou jsem spoluzaložil, mi přišel dotaz. Jakmile jsme vše vyřešili a popřáli si hezký víkend, napsal mi že "toho námořníka mi závidí" (věděl o tom díky profilové fotce). Byl to jeho dětský sen a v 88. se mu vůbec nechtělo vystoupit z lodi Dar Mládeži (nebo mládeže?).

Do toho všeho řeším poprvé spolujízdu přes BlaBlaCar. S jedním cestujícím to nebylo jednuduchý. Měl přijet do Prahy až později a potřeboval vyhodit v Plzni. Už sjednaná holka ovšem potřebovala stihnout vlak v Mariánkách. Po peripetiích to dobře dopadlo a z něho se vyklubal jeřábník. Postupem času se chce vypracovat na ty největší, přístavní.

V sobotu proběhl v Mariánkách golfový turnaj Scottish Roayl Trophy. Původně mi byl přidělen vytoužený klit s tartanem Black Watch. Byl mi ovšem větší a tak jsem dostal tmavší. Vzor tak na fotce nejde moc dobře vidět. Začátek mé hry byl tragický. Dokonce se mi mihla hlavou myšlenka, že to radši vzdám. Vše po zemi a do různých směrů. Ale zlepšilo se to. V průběhu došla řeč i na mojí změnu práce a La Grace. Spoluhráč ji sice neznal, za to věděl o Shtandartu. Což je ruská replika fregaty z 18. století. S tou se Půvabná letos potkala na festivalu v Séte, kde byla i francouzská Hermiona.

Po dohrání se podávala tradiční skotská jídla. Výborná rybí polévka cullen skink, skotské vejce či obalovaná treska (schválně, co jsem si vybral?) a nejznámější haggis. Vzhledem k tomu, že jsem již několikrát byl na Skotských Hrách na Sychrově, tak jsem se ho nebál. Naopak jsem se na něj těšil. Probíhala samozřejmě i ochutnávka výborné whisky. Zakecal jsem se s pánem od whisky. A pak přišla úplná smršť!

"Vy taky jezdíte na Skotský Hry?"

"Já je pořádám."

"No jo, když Vás je v tom whisky stanu vždycky tolik..."

"Nene, já je založil!"

...

Vyprávím, jak jsme se loni stavili se na Isle of Islay v destilérce Bunnahabhain (čti bunahávn, či tak něják :D). Zvykl jsem si, že lidi si jí nedokážou představit a nebo pořádně nevnímají, že jde o repliku lodi z 18. stol. A tak vytahuji mobil a ukazuji fotky.

"To je La Grace, ne?" řekl a opět mi vyrazil dech. Rozpovídal se o moři a jak by si chtěl pořídit katamarán (a už ho tu máme potřetí :-) ). Vůbec to byl skvělý a zajímavý člověk. Je to ten dudák na fotce. Tartan, který má na kiltu je oficiální český. Asi už vás nepřekvapí, že osoba, která jej nechala navrhnout a zaregistrovat, na té fotce taky je.

Pomalu se blíží vyhlášení, dudy již hrají a já tohle všechno píšu Migimu. Jakmile se rozdali ceny, přichází na řadu poděkování a výhledy do budoucna. Michal mi v tu chvíli posílá úryvek z komiksu o letcích jako ukázku toho, že se námořnický slang dostal i do letectví. A najednou pořadatelé ohlásí další spolupráci klubu Whisky and Kilt a Royal golf clubu ML. 9.9. proběhne turnaj na počest československým letcům v RAF. Vše zahájí přelet Spitfiru nad letištěm...

Když jsem se vrátil z turnaje, rozhodl jsem se jít na pivo. Napsal jsem svému třetímu "adoptivnímu bráchovi". Domluvili jsme se, že se půjdeme podívat na koncert. Na ploché dráze totiž probíhala celodenní akce s příznačným názvem "Mezi Nebem a Zemí". Už si ani nepamatuji, jestli mě překvapilo, že vystupující kapela byla v kiltech.

Včera večer jsem si opět psal s Migim. Popisoval jsem mu své dojmy z filmu "Admirál" (r. 2015, hodnotím 50%. Mám napsat recenzi?). Zmínil se, že se v létě zřejmě staví v Portsmouthu. Tu jsme společně před třemi lety navštívili a stala se nám tam podivná věc. Jeli jsme tam hlavně kvůli HMS Victory, na které Nelson porazil Frantíky a Španěli u Trafalgaru. Probíhala sice částečnou rekonstrukcí, ale místo, kde byl nejslavnější britský admirál smrtelně raněn, bylo přístupné. Samozřejmě jsem si šel na něj stoupnout. Kdo by tomu odolal? A... nic. Prošli jsme celou loď. A pak úplně dole na přídi se to stalo. Najednou jsem měl pocit, že se to se mnou houpe. Loď je ale vyzdvyhnutá z vody. Nic jsem Michalovi neřekl. Šli jsme si pak koupit jídlo a následně na nádraží. Pak ale Migi promluvil a svěřil se s tím samým pocitem. Já vím, může vám to připadat přitažený za vlasy. Proto zvažuji i možnost, že podlaha byla upravená tak, aby se nakláněla. Nebylo by to ale moc práce a navíc úplně dole na přídi? Napište, pokud jste tam byli nebo se tam chystáte.

Včera jsem následně začal přemýšlet, jaké další lodě jsou v Portsmouthu přístupné. Vzpomínal jsem si jen na HMS Warrior. Brouzdám oficiálními stránkami a narazím na sekci o tetování... Cože?! Kotva měla další význam? Označovala bocmana?! Na zkoušku bocmanem na La Grace určitě budu. Osvědčím-li se, můžu si ji tedy nechat navázat.

Mám tudíž neodbytný pocit, že můj životní cíl a smysl je posvěcen snad všemi silami, co jsou. A to je moc pěkný pocit.



"Slovník"

2. července 2018 v 17:43 | BoB |  Slovník pojmů

Pod jedním zápisem jsem nechal hlasovat, zda bych měl udělat slovník. Výsledky byly jednoznačné. Jakmile jsem se do něj pustil, zjistil jsem, že v klasické podobě bych na něj vynaložil neúměrné množství práce. A tak jsem si vymyslel alternativní způsob. Jestliže tu něco postrádáte, napište komentář. Věřím, že se mi to podaří zakomponovat.


V současné době to vypadá, že bych mohl začít pracovat na La Grace (LG). Tuhle repliku plachetnice z 18. století označuji v textech mj. jako Kráska, protože její název se volně překládá jako Půvabná. Byl bych zaměstnán jako bocman. Díky neustálým dotazům na tuto funkci mě vůbec napadla myšlenka slovníku. O co tedy jde? Ve filmech ho poznáte tak, že nahání námořníky do práce a vykonává tresty. Organizoval posádku k vykonávání kapitánových příkazů. Mezi další jeho povinnosti patřily lodní čluny, kotva, vlajky, takeláž (viz dále)… Na LG to je v podstatě stejné. Nová posádka se hned po nalodění dozví, že bocmana nebude mít ráda, protože je bude honit do práce. Zároveň školí posádku v obsluze lan. Pokud kadet něco zapomene, přijde na řadu bocmanova devítiocasá kočka, na LG přezdívaná Google (pomáhá vyhledat v paměti). Jde o druh biče s devíti konci. K bocmanovi ještě neodmyslitelně patří bocmanská píšťalka (viz obrázek). Používala se např. k svolání posádky či při vzdávání pocty kapitánovi.

Teď k té takeláži. Zde si dovolím citovat wikipedii, protože je to nejvýstižnější.
"Jde o soustavu vybavení plachetnice, která slouží k přenosu síly větru na trup plavidla a její přeměnu v pohyb vpřed. Zpravidla se skládá ze stěžňů, ráhen, plachet, lanoví a příslušenství pro manipulaci s oplachtěním." Věřím, že stěžně jsou každému jasné. Sluší se podotknout, že stožáry byste na palubě hledali marně. La Grace má dva stěžně: přední a hlavní. Na každém jsou pak tři ráhna. To jsou ty vodorovné "klacky". Horní ráno je brámové, pod ním je košové a pak je hlavní/přední ráhno. Pokud by měl někdo chuť se dozvědět všechny části, najdete je v příručce kadeta La Grace zde. Můžete se v ní mimo jiné dočíst, jak probíhá gasketování. Plachty sice skasáme pomocí lan z paluby. Je ovšem třeba vylézt na ráhna, dobalit je a přivázat. Lana, kterými jsou přivázána, se nazývají gaskety. Za zmínku stojí rovněž tzv. výsernice. K čemu slouží jistě uhádnete. Nachází se na přídi a je to vlastně kus dřeva pod čelenem ("kláda co trčí dopředu"). Jsou-li vlny, máte to i s bidetem.

V některých zápisech zmiňuji, že jednou z variant mé námořnické kariéry je pracovat jako deckhand na jachtách. Vzhledem k tomu, že paluba se anglicky řekne deck, je vcelku zřejmé o co jde. Stará se především o čistotu paluby, natírá, spouští/vyzdvihuje člun, atd. Obvykle se nevyžadují zkušenosti anebo menší. Podmínkou je mít zdravotní prohlídku na moře, ENG1 a pak STCW. To je sada kurzů. Úplný základ tvoří záchranné techniky, protipožární kurz, první pomoc, společenská odpovědnost a osobní bezpečnost. Kdybych se vydal touto cestou, chtěl bych se postupem času vypracovat na lepší pozice. K tomu bych potřeboval certifikáty RYA, což je Royal Yachting Association. A když je něco královský, tak je přeci jasné, že to pochází ze Spojeného království.

Některé námořníky, kteří pracují jako deckhand, můžete poznat podle toho, že mají vytetované lano kolem zápěstí. Pokud potkáte někoho s tetováním harpuny, jistě vám dojde, že je (vel)rybář. Zkřížené kotvy mezi palcem a ukazovákem mají námořníci, kteří pracují v lanoví. Zkřížené muškety/pušky označují mariňáka a děla samozřejmě dělostřelce. Poslední z "identifikačních" tetování (o kterých vím) je kotva. A zde to začíná být složitější. Označuje námořníky z obchodního loďstva. Zároveň si ji nechali dělat ti námořníci, co přepluli Atlantik tam a zpátky. A do třetice patří i k tetováním, která mají přinášet štěstí. Podobné je to s vlaštovkou. Má pomoci, aby se námořník vrátil bezpečně domů, ale je i označením uplutých 5000 námořních mil (NM). Chlubí-li se námořník drakem, plul do Číny. Nepleťte si ho ovšem se zlatým drakem, který se tetuje po přeplutí datové hranice. Obeplujete-li mys Horn, pak máte právo na loď s napnutými plachtami. Po překonání rovníku si můžete vybrat mezi Neptunem (bohem moří ne planetou) a želvou. Další tetování, která mají přinést štěstí, jsou například hvězda, která symbolizuje Polárku, kompas anebo nápis HOLD FAST na pěstech. Ten má pomoci udržet se v lanoví obzvláště při bouři. Svůj význam si tato tetování u námořníků stále drží a přibývají i další. Např. delfín má označovat námořníka ponorky.

Jak jde vidět, tradice se na moři na rozdíl od pevniny udržují. Nelze se tedy divit, že námořnické "pověry" (Něco na nich bude. Proto ty uvozovky.) se drží i dnes. A tak když popíjíme večer na La Grace, neťukáme si. Pokud by to totiž slyšeli mrtví námořníci na dně, chtěli by se přidat. Jak by lezli na bocích lodě, tak by ji rozhoupali či dokonce převrátili. Stejně tak nepískáme. To by přivolalo bouři. Ovšem nastane-li bezvětří, pak pískání přivolává vítr. Dalším způsobem, jak si můžete přivodit smůlu je, že zabijete albatrosa.

Pokud by nějaký mořský vlk objevil nějaké nepřesnosti, budu rád za upozornění. Věřím ale, že je vše v pořádku :-)


Quo Vadis?

28. června 2018 v 12:30 | BoB |  Zápisy
Co ho to popadlo? Není to jen poblouznění? Nebo se úplně pomátl?

Věřím, že některé z vás alespoň jedna z těchto otázek napadla. Takhle na úvod bych je odbyl následovně:

1) To není vycucaný z prstu. Trvalo mi to sakra dlouho!
2) Ne. Pokud by bylo, nastalo by již před třemi lety po první plavbě.
3) A nebyl jsem vždy alespoň trochu šílenej? :D


Předpokládám, že většina čtenářů mě alespoň trochu zná. Přesto si na úvod neodpustím popsat úplné začátky (ty v úvodu obvykle bývají ;) ).

Narodil jsem se v revolučním roce 89 v tichém městečku na západě Čech. Ano, sice to byly Mariánské Lázně. Ty ale mají dávno za sebou jak zlatou tak, stříbrnou éru. Dospívání je tam v podstatě jednoduché (alespoň za mě bylo). Na základku jste chodili tam, kam jste to měli nejblíž. Ze středních škol bylo na výběr mezi gymplem, ekonomkou a hotelovkou. Vybral jsem si gympl. Často jsem jezdil dědovi pomáhat na chalupu, kde jsem se naučil pracovat fyzicky a prožil tam jedny z nejhezčích chvil svého života.

Do té doby největší dilema přišlo s výběrem vejšky. Dle rady někoho z rodiny jsem přihláškami pokryl jak humanitní, tak technické obory (právo, politologie, národní hospodářství, geodézie a kartografie...). Alespoň trochu jsem se snažil vybírat školy i dle následného uplatnění. A tak jsem poprvé zradil srdce a nepodal si přihlášku na anglistiku. Nakonec mi dopadly úspěšně všechny přijímačky. Kupodivu i na ČVÚT - na přijímačky z matematiky jsem neměl papíry pro výpočty (na fyziku nebyly třeba) a tak jsem tipoval.

Vybral jsem si práva na Karlovce, když se mi tam podařilo dostal. Nebudu zde dopodrobna popisovat svoji studijní epopej. Pokud jsem se o tom s někým z vás bavil, asi jste již slyšeli mé oblíbené: "Kdybych tam nepotkal skvělý lidi, tak toho neskutečně lituju." A za všechny zde zmíním alespoň Michala a Michala - jedni z mých "adoptivních bráchů".

Jakmile jsem se přesunul do Prahy, otevřely se pro mě do té doby nevídané nevídané možnosti a volnost. A těch jsem rád využíval. Můžete říkat, že tohle mi vše pokazilo. Co přesně by to mělo být? "Nalajnovaná" budoucnost á la Básníci ("Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě...") Nebýt té cesty, po které jdu již 29 let, bych nebyl tím, kým jsem.

Zakládám si na tom, že jsem unikátní. Těší mě, když můžu i tu nejvšednější věc udělat po svém. K tomu taky rád přemýšlím a dumám. A to i nad věcmi, které mě neovlivňují a mnohdy ani nemají řešení. Nedokážu vám říct, kdy jsem začal uvažovat nad smyslem života. Odhaduji to na druhý stupeň základky. Uvažovali jste někdy nad tím svým? K čemu jste dospěli?

Já jsem v rámci dospívání dospěl k tomu, že si nejsem jistý, jestli někdy dospěju. Taky jsem si nedokázal představit dlouhý život. Jaký je onen mytický smysl bytí? Kariéra? Ne, tu jsem bral jako něco, co člověk potřebuje k uživení rodiny. Že by tedy založení rodiny? Možná...(řešíme-li tohle u zvířat, pak určitě. A co lidi? Je nás tolik, že smyslem života všech to být nemůže).

Vždy, když mi šlo o nějakou holku, tak jsem byl hrozně nesmělý. Na vině je ta má zpropadená hlava ("Jak jí mám chytnout za ruku? A neucukne? A co když..."). Rodinný cíl jsem i z tohoto důvodu odsunul ve své mysli na později. Sice s Májou (neteř, 10 let) vycházíme úžasně a máme se hrozně rádi, nedokážu si ale představit, že bych se měl za 9 měsíců starat o vlastní škvrně. Naštěstí mám jako chlap ohledně tohoto biologickou výhodu.

Co je tedy tím mým smyslem?

Zde musím nejdřív trochu probrat své pracovní zkušenosti. První pořádnou byl rok v advokátní kanceláři vymáhající pohledávky. Někteří si asi právě vzpomněli na další moji častou větu: "Pracoval jsem v advokátce rok a stačilo mi to." Po nezdaru na vejšce jsem pracoval dva měsíce v Anglii. První měsíc jsem dobrovolničil na hostelu. Druhý měsíc jsem myl nádobí v nedalekém hotelu (/restauraci/hospodě/tančírně). Po návratu jsem hledal přivýdělek k dokončení studia. Odpovídání na inzeráty nikam nevedlo. Střihl jsem si komparz jako mušketýr v seriálu "Vyprávěj" (najdete-li onu scénu, uvidíte jen záda tří týpků v kostýmech jak projdou chodbou). Nakonec jsem vešel na Andělu do antikvariátu. A tak začala má čtyřroční pouť největším českým antikvariátem.

Tohle období mě ovlivnilo asi ze všech nejvíc. Zažil jsem tu spoustu radostných i stresuplných situací (podívejte se na seriál Black Books a umocněte to na druhou). Potkal jsem se tam s neskutečnými osudy. Do té doby jsem byl v nevinných Mariánkách. Následné seznámení s novými spolužáky na právech taky nebylo žádným šokem. Víceméně jsme měli všichni podobné zázemí, názory, apod. Prvním kolegou, s kterým jsem se v antikvariátu pořádně potkal, byl drogově závislý propuštěný na Klausovu amnestii.

Tato moje zkušenost by vydala na celou knihu (kdybych nezapomínal a nebylo těch zážitku tolik!). Byli jsme jako rodina se vším všudy. V našem čele stál Jakub. Jistě se k němu v některých svých záznamech vrátím. Za prvé jsem mu za hodně věcí vděčný a zaslouží si to. Za druhé? Těch historek, kterým ani nebudete věřit (ve světle některých blednou závistí i ty z La Grace)! Výborná byla domluva ohledně volna. Když někdo potřeboval na příští den volno, obvykle to nebyl problém. A proběhla-li neplánovaná oslava a člověk byl ráno nepoužitelnej? Stačilo zvednout telefon a být upřímnej.

Myslím, že zde jsem si vypěstoval schopnost pohlížet na věci z různých úhlů pohledu. Obvykle dokážu najít argument i proti názorům, s kterými souhlasím. Vloni se mi již konečně blížil konec mé studentské epopeje. Už i já jsem tehdy cítil, že se musím posunout dál dopředu. Nebyl mi ovšem poskytnut potřebný mezičas a tak jsem po absolvování nastoupil tam, kde jsem teď.

Ze začátku mě to v současné práci bavilo (alespoň tomu dodnes věřím...). Je to ale úřad. Přišel jsem vycepovanej od Jakuba a nebyl jsem zvyklý nic nedělat. Dokonce jsem hned ze začátku pohoršil staršího kolegu, když jsem se mu nabídl, že mu umyju nádobí. Práce sice postupně přibývalo, ne však dostatečně. Zlom nastal před koncem roku. Aby mi seděly na konci měsíce hodiny, musel jsem nečinně tvrdnout v práci (poslední týden: musel jsem odsedět 40 hodin, práce mi zabrala půl hodiny). V té době mne dostihly určité zdravotní problémy, a zdraví se tak dostalo na první místo priorit. Zařekl jsem se tedy, že změnu práce začnu naplno řešit až po návratu z La Grace.

I když jsem nehledal aktivně, přemýšlel jsem, kam bych se vrtl. Již jsem věděl, že člověk může dělat to, co ho baví. To jsem zažil v antikvariátu. Téměř každý den jsem se těšil do práce. Knihy musím mít v krvi. Děda z tátovy strany byl knihařem (a proto mám od Nohavici nejraději Těšínskou). Jedním z mých snů je napsat knihu a k tomu ten antikvariát (možná za nějakou dobu jako přivýdělek i překlad knih?). Chtěl jsem dělat opět něco, co by mě bavilo. Před tím jsem tolikrát slyšel a četl, že psaním se v Čechách uživí jen Viewegh. Nedalo mi to a začal jsem googlit. A tak sem se poprvé pořádně seznámil s digitálním nomádstvím.

Ta myšlenka mne uchvátila! Digitální nomádi jsou hlavně dvojího typu:

1) Programátoři a další IT.
2) Cestovatelé a/nebo multitasking.

Mé poznatky (jak si je pamatuju):
Ad 1) Obvykle stráví 3 měsíce na jednom místě (kvůli vízu). A pak se přesouvají. Přijde mi ale, že jen vymění kancl za jiný v zemi menších nákladů u moře (tzv. Hub). Nějaká část si udělá svoje ráno/dopoledne a pak užívají života. To chce ale disciplínu. No hlad by mě asi donutil. Nemám ale potřebné schopnosti, a tak jsem tuhle cestu moc neprozkoumával.

Ad 2) O tomto jsem vážně uvažoval. Cestovat a být za to placený! Tihle nomádi stráví třeba jen tři dny na jednom místě a jedou dál. Jejich hlavním pilířem je cestovatelský blog. Točí videa, fotí a k tomu třeba copywriting, grafika atd.

Zvládl bych to? Má psaná angličtina i s gramatikou začíná rezivět. Fotit relativně umím, tak že bych tedy začal i s těmi fotobankami? Jak dlouho by trvalo, než bych byl soběstačný?

Dospěl jsem již do bodu, kdy bylo nomádstvím pouze vzorem vzdoru vůči "systému". Stále jsem přemýšlel a hledal, co by mě bavilo.

V určitých věcech jsem zjevně pomalejší. Už v průběhu první plavby na La Grace mě napadla myšlenka, že bych se plavil jako člen stálé posádky. V tý době jsem byl ale spokojený v antikvariátu. Navíc jsem pochyboval o svých schopnostech. A tak jsem se jen nesměle zeptal, jestli někdy není potřeba při plavbě brigádník (samozřejmě že ne, když máte plný podpalubí kadetů!). Druhou plavbu jsem absolvoval nedlouho po nástupu do nové práce, a tak mě podobné myšlenky ani nenapadly. Tak tedy do třetice všeho dob... ehm... půvabného.

Naši rodiče vyrůstali v jiné době. Dřív se brali a měli děti. Nemohli cestovat. A do toho srovnání přidejte ještě změny společenské, kulturní, technologické, politické... Ani jednovaječná dvojčata nežijí svůj život totožně. Není tedy třeba si brát za vlastní normy rodičů. A potřebujeme vůbec nějaké? Kde se vůbec vzaly? Od předchozích generací a státu (alespoň dle mě). Díky, nechci je. Budu si sám sebe víc vážit, když se odhodlám k tomu dobrodružství a vezmu život do vlastních rukou. A jako "pracovní benefit" si z něj užiju mnohem víc než v kanclu.

Jsem takový, jaký jsem. A již delší dobu si uvědomuji, že NECHCI trčet on pondělí do pátku v práci. Kdy by si měl člověk užít život? O víkendech? Jednou, dvakrát za rok na dovolenou? Nebo si počkat až do důchodu? Dožiju se ho? A jaká almužna na mě zbyde?

Postupem času zjišťuju, že se v sobě pořádně nevyznám. Nejspíš dospívám k sokratovskému "Vím, že nic nevím". Avšak usilovně pracuji na nápravě. Když se mě před lety někdo zeptal, proč miluju Británii, nedokázal jsem uspokojivě odpovědět. Později to byl takový seznam. Dneska to dokážu říct naprosto přesně. I důvod, proč tam nebydlím a nepracuji (jak faktický, tak ideologický).

Ano, našel jsem smysl svého života. Užívat života do té doby, co to jde. Poznávat nové země, lidi a vůbec vše. A třeba jednou se nalodí hezká, hodná, věrná, milující cestující... :)

Tak to je moje hlavní motivace. Existují ještě další pohnutky, důvody, motivace. O těch ale (možná) někdy příště.

Co závěrem?

Carpe Diem!

Tenhle výrok je obvykle spojován s dalším latinským: Memento Mori...

Já jsem už dlouhá léta se smrtí smířený. Neděsím se toho, co bude následovat, i kdyby to bylo peklo. Nebojím se ani nicoty. Vždyť tu všichni zažíváme každý den, co spíme. Nejraději bych byl, kdyby byla možnost si utvořit posmrtný svět dle svého. Jediné, čeho se bojím, je umírání. Prý si lidé na smrtelné posteli nejvíc vyčítají to, co neudělali.

A jak jste na tom vy?

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Při korektuře jsem nebyl spokojený s předposlední větou a tak jsem náhodou narazil na toto...




Heuréka!

27. června 2018 v 16:29 | BoB |  Zápisy
27. 6. 2018

Tak jsem to zřejmě již celé vymyslel! Včera se mi povedlo najít výborný server pro hledání práce na moři (Yotspot.com - přidán do oblíbených odkazů. V rámci těch rozhodně doporučuji shlédnout dokument Empire of the Seas). Na některé jsem již koukal, ale tento je bezkonkurenčně nejlepší. Skvělé vyhledávání a přehlednost.

Omezil jsem hledání na pozici deckhand a byl příjemně překvapený. Jinde bylo takových nabídek málo, pokud vůbec nějaké byly. V inzerátech jsem jednoduše zjistil podmínky a požadavky. A díky nim jsem si načrtl následující plán (nevím, zda to není příliš silné slovo :D ).

Kapitánské zkoušky většinou nepotřebuji. Zvážím tedy, jestli je dobrý nápad si je udělat hned (musím zohlednit časová, finanční a další hlediska), vyčkám a nebo místo toho si udělám kurzy RYA. Ty budou potřeba na vyšší pozice a jsou dražší. Vzáří si udělám kurzy STCW. Ty se zaměřují na bezpečnost (první pomoc, záchranné techniky, protipožární kurz...) a jsou nezbytnou nutností.

Získal jsem tak záložní plán, kdybych se neosvědčil jako bocman na La Grace. Jediným zádrhelem mohou být požadavky na zkušenosti. V současné době je vyvěšená pouze jedna nabídka, kde není třeba žádných zkušeností. Netuším, zda by brali v potaz plavby s Půvabnou. A i tak to v současné době nedá dohromady ani měsíc...

V pondělí jsem rozepsal podrobný zápis o tom, proč jsem se rozhodl změnit život takovým způsobem. Chtěl bych ho zveřejnit do pátku a bude to docela dlouhý. Už teď to má 1400 slov...



Pomalu se to blíží

25. června 2018 v 18:46 | BoB |  Zápisy
21. - 25. 6. 2018
Zase ten hnusný den mezi nedělí a úterým... Tomu odpovídalo i moje ráno. Je to jak vystoupat na vrchol stěžně (NE STOŽÁRU, TY JSOU NA POLI!!!). Hlavní ráhno: zaznamenat budík, košové ráhno: otevřít oči, brámové ráhno: vylézt z postele. Mnohdy trvá tato "rozcvička" i pár desítek minut. O víkendu jsem ovšem konečně dohonil svůj spánkový deficit. Pomohl hlavně pátek. V práci jsem si sice zahrál bojovku "Udrž oči otevřené", po příjezdů domů jsem ji ale rychle ukončil. Také mě potěšila Lenka z mé první "Půvabné" plavby, která mi už gratulovala k bocmanství. Vše měla z doslechu a navíc nemá Facebook, tak jsem vše uvedl na pravou míru.

Víkend byl takové "bezvětří" a pojal jsem jej opravdu regeneračně. Za zmínku stojí pouze návštěva u ségry, kdy jsme probírali nadcházející plavbu na katamaránu Jaguar (384?) u tureckých břehů. Nebylo třeba nic moc řešit. Spíš pouze organizační stránku, protože dorazím až v průběhu plavby. Už se těším na nový zážitek a hlavně klid od souše!

Dneska jsem se přihlásil na golfový turnaj v Mariánkách: Scottish Royal Trophy. Minulý víkend jsem si byl totiž po letech s rodiči zahrát a kupodivu mi to šlo (pro ty, co znají naše hřiště: již druhou ranou jsem byl na dvojce na greenu. Ve výsledku ale 6 ran... :D ). Ke Skotsku patří samozřejmě haggis, whisky (bude i whiskey) a kilty. Ty bude možné si zapůjčit pro hru. Jsem zvědavý jaké tartany (vzory) budou k dispozici. Nejraději bych byl, kdybych mohl mít tartan Black Watch. Samozřejmě, že si nemůžu nechat tuhle příležitost ujít. Nastává ovšem jedno dilema. Správný Skot pod kiltem nic nenosí...

Po registraci si jdu zakouřit a potkávám po delší době kámošku z vejšky, která taky hraje golf. Dokonce se dovídám, že již není dělení na ne/aktivní handicap
a já se můžu nejen turnaje zúčastnit, ale i vyhrát.

Proč jsem ale věnoval víkend relaxu? Již jsem zmiňoval čtvrteční koncert na Malý Straně. Konečně jsem tedy dorazil do baru Napa, kam mě kamarád stále zval. Líbezná zahrádka byla plná, a tak když se blížila hodina H, přisedl si ke mě fyzioterapeut a doktorka z ORL. Vzájemně jsme se neznali. Pouze já s paní jsme měli známé mezi hudebníky. Za nedlouho došla řeč na moře a lodě. Co následovalo jsem však nečekal.

"Máte zjištěný, jaká potřebujete očkování? Já Vám to zjistim." "Kde se plavíte?" "To je Vaše první tetování?" Atd... Kadence, intonace a okruh dotazů mi vyrazily dech. Naštěstí jsme oba přišli za hudbou. A tak to nebyl pouze výslech, ale i poslech.

Na začátku přestávky jsem se vydal pro pivo. U stolu jsem se ještě potkal s hudebníkem od doktorky. Podíval se na moje triko a ptá se: "To je La Grace?" Přešel jsem do tykání a hned jsem začal zjišťovat kde a kdy se plavil. Bohužel ji znal jen z doslechu. Po návratu jsem se na svoji "adresu" ještě od doktorky dověděl, jaký jsem romantik, když chci pracovat na moři. No, zdálo se mi, jako by mě od toho ta paní zrazovala...

Po přestávce jsem již seděl blíž k hudebníkům a mezi mladší skvadrou. Byla to nádhera. Bohužel tentokrát byla jiná zpěvačka. Zpívala nádherně, to ano. Ale "Georgia on my mind" od její kolegyně je neskutečná! To musíte slyšet naživo (Pražská dixielandová společnost). Po skončení jsme ještě seděli a kecali. Docela dlouho jsem si povídal s Irem Neilem, který hraje na bicí. Když už nás bylo jen pár, vyprávěl jsem příhody z lodě. Netrvalo to dlouho a všichni jsme si ťukali po námořnicku (tzn. přes zápěstí, aby nedošlo ke kontaktu skel. Jakmile by slyšeli ťuknutí mrtví námořníci v moři, chtěli by se přidat. A jak by lezli po bocích lodě, rozhoupali by ji či přímo potopili...)

Proč se nám zdá, že čas běží čím dál rychleji? Kdysi jsem se dočetl vysvětlení. Prý je to tím, že v dospělosti a stáří máme stále méně unikátních zážitků. Pro děti je vše nové. Seznamují se světem. Zatímco nám ty dny utopené v šedi stereotypních dnů splývají a tak i plynou rychle. Trefně to letos na Krásce vystihl Migi (přesnou citaci jsem nevymámil ani z autora...): "Mě to přijde jako týden! Vždyť co jsme jenom za dnešek stihli!" Následný výčet radši vstáhnu na sebe: První den jsem po snídani skočil do moře, vylezl a pomohl vytáhnout kotvu (vzhledem k použití stylu "Zvoník od Matky Boží" jsem ji vytáhl skoro sám ;) ). Po plavbě jsme zakotvili u ostrova Giglio, kde se potopila Costa Concordia. Vystoupali jsme na kopec se středověkým městečkem. Proběhli ho, občerstvili se, opět se někteří vykoupali. Já se svým družstvem jsme pomohli s přípravou večeře a pak jsme všichni slavili "Dolce Vita". Nevím jak vy, ale mě se to líbí víc než sedět v kanclu. Zbývá už jen chvilka, než zase popluji...


Sraz s (nejedním) námořníkem

21. června 2018 v 16:11 | BoB |  Zápisy
19. - 21. 6. 2018
V úterý jsem se potkal se svým bývalým kolegou z antikvariátu, od kterého jsem dostal kontakt na námořníka Adama. Povídali jsme a já se dověděl pár "jobovek", které tu ale rozebírat nebudu. Dorazil i jeho kamarád Ivan. A ejhle! Vyklubal se z něj Chorvat bydlící leta v Čechách. Má kapitánský zkoušky a již od mala se plavil. Kecáme a po chvíli si začínáme ukazovat lodě. Plavil se na katamaránu Prince of Venice a já dodnes marně uvažuji, jak se tam všichni ty lidi vejdou (délka: 39,6 m, šířka: 15,6 m, cestujících prý 303).

Minule jsem zmínil možnost, že bych si přivydělával překladem knih. Našel jsem pěkný zdroj informací. Dokonce autorka umožňuje zaslání "checklistu" dvaceti největších nakladatelství spolu s informacemi zda a jakým způsobem přijímají nové překladatele. Když ani po dni nedorazil, zkouším zadat jinou mailovku. Ani na jednu mi seznam ovšem nepřišel a tak, klasicky, čekám na odpověď.

U technických problémů zůstanu. Včera zjišťuji, že mě zařadili do sekce "Blog dne". Nevím, jak a proč. Chci mít jistotu, že se to nezobrazuje pouze mě a píši Migimu. Ten mi po chvíli odpovídá, že stránka nelze zobrazit. Odkaz na můj blog jako jediný z té sekce nefunguje. Píšu na podporu a do teď nic. Just my luck...

Končím v práci a u Karláku se potkávám s Adamem a jeho kamarády. Vzhledem k tomu, že jsem na něj získal kontakt od hiphopovýho DJe, neměl jsem být překvapen. Rovný kšilt, černé triko, sluneční brýle, vetší přenosný reprák... Po chvíli vyrážíme směr Želivského. Cestou se dovídám nějaké informace. Začal už když mu bylo devatenáct. Vydal se do Rotterdamu a tam čtyři roky pracoval v přístavu. Nebylo to úplně na slepo, námořnictví mají v rodině. Již děda se plavil.

"Když si jdeš za tím co chceš, tak toho dosáhneš."

V tom má nepochybně pravdu.

Dorazili jsme na místo. Teprve před dvěma dny se vrátil Adam z moře a vidíme se poprvé. Nedokážu tedy posoudit, jestli je takhle (správně) střelenej vždycky a nebo si jen užívá života po plavbě. Postupně přicházejí i ostatní jeho kamarádi. Netuším, co se bude dít. Na první pohled jsme dost nesourodá skupinka: dva "hiphopeři", týpek ve vojenským, kytičkované triko s límečkem, "ekolog" (bez spojitosti s oblečením), "oranžový zvýrazňovač" (to je jasný, ne?) a do toho já v námořnickým. Najednou se někteří začali převlékat. Nebyl ovšem důvod se strachovat. Z betonu se stal taneční parket a kluci začali rozjíždět breakdance. Nezávisle na nás si někdo poblíž zkoušel triky na kole a taky mu to moc šlo. Pár lidí se zastavilo a koukalo. Další super nový zážitek!


V půl 9 jsem to už zabalil. Vzhledem k tomu, že dopravní loď není moje priorita, zjistil jsem asi vše, co by mi mohlo pomoc. Domlouváme se, že se určitě ještě potkáme.

Dnes mě čeká na Malý Straně koncert PDS (Pražská dixielandová společnost), kde hraje kámoš na trubku. Doufám, že se dočkám songu "Georgia on my mind". Minule jsem z toho byl úplně vedle. Verze Raye Charlese je dle časopisu Rolling Stone (2003) 44. nejlepší písničkou všech dob. Tak to bych chtěl vidět, kde by se umístila ta od PDS...

Kam dál