Námořník a čarodějka

Neděle v 23:34 | BoB |  Zápisy
19.8.2018


28.6.2018
... A třeba jednou se nalodí hezká, hodná, věrná, milující cestující...


18.8.2018
... a nebo čarodějka (o ní zřejmě ještě v budoucnu uslyšíte)...




A ona se nalodila. Jen to nebylo na palubu lodě ale auta. Ani nevím, kde začít. Nejlepší by bylo asi od začátku.

Minulý víkend jsem strávil v Mariánkách. A tak jsem v podvečer desátého vyjel a díky spolujízdě měl plný auto. Jednu holku jsem již vezl (před plavbou na katamaránu. Druhým cestujícím jeřábník). A tak došlo k řeči na moje námořnictví. Další cestující to zaujalo. A tak jsem vyprávěl a bavil se, až se z ní po chvilce vyklubala čarodějka.

Dnes už můžu říct: moje čarodějka. V neděli jsem ji vezl zpátky do Prahy a domluvili jsme se, že se v úterý sejdeme. V den, kdy jsem dostal v práci příislíbené volno na plavby (fotka s rumem ve FB skupině je z našeho posezení). Mno... ve zkratce: jiskra přeskočila. A jak varoval Cimrman Lenina, z jiskry vzešel plamen.

Včera jsme si udělali hezký výlet mimo Prahu na místo, které mi poradil brácha Michal. S tím jsme poseděli v pátek na Andělu. Jaký bylo moje překvapení, když jsem se s právníkem bavil o lodích. Největší jejich případy totiž s nimi byly spojeny. Nevím, co můžu uvěřejňovat, takže jen jedna zajímavost. Věděli jste, že Turci mají lodě, na kterých jsou uhelný elektrárny?

Předpokládám ale, že vás zajímají jinačí věci... Musím vám říct, že mi často bleskne hlavou, jestli si to zasloužim. Pak si vzpomenu na svojí minulost. A jo. Zasloužíme si to oba. Dva poblázněný vodnáři, kterým se dlouho nedařilo. Ale hledali se, až se našli. Myslím si, že už teď můžu říct, že se chápeme. Proto jí ani nevadí námořnictví. Naopak cítím nesmírnou podporu. Musím ještě vyzvědět víc, ale vypadá to, že naše setkání opět nebyla žádná náhoda.

Nyní zažijeme svůj první týden od sebe. Za chvíli tu dobuale znásobíme šestkrát. Jakmile se ale vrátím, budeme si společné chvilky užívat o to intenzivněji. Nedokážu si ovšem představit to loučení...


Nevylučuji, že si budete moc v budoucnu o tomhle přečíst víc. Ale já tomu něják furt nemůžu uvěřit a mám toho plnou hlavu... :-)




 

6 čili šest týdnů!

Středa v 20:37 | BoB |  Zápisy
15.8.2018
Drazí plavčíci a námořníci,
kamarádi a přátelé!

Povedlo se mi to! Včera jsem dostal v práci přislíbené volno na 6 čili šest týdnů. Plán je následující:

1) 1 týden na Lošinju
2) 3 týdny plavby Sukošan->Malaga na Beneteau Sense 50
3) 2 týdny zkušební doby jako bocman na La Grace Neapol->Korfu

Celkem bych měl naplout víc jak 2000 NM, a tak zdvojnásobit svoje dosavadní "skóre". Neskutečně se těším. Toto bude cenná zkušenost a věřím, že se jako bocman osvědčím. Včera jsem si předsevzal, že každý den na palubě budu cvičit. Tak schválně jak mi to vydrží a pokud jo, tak jak pak budu vypadat :-D

Posledních pár dnů bylo naplněno docela zajímavými událostmi a setkáními. Příkladem události budiž můj druhý letošní golfový turnaj, kde jsem skončil třetí a poprvé se s handicapem dostal pod 20! Příkladem setkání například moje vzdálené sestřenky, které jsem nikdy neviděl a nebo čarodějka (o ní asi zřejmě ještě v budoucnu uslyšíte ;-) ).

Dalším setkáním bylo dnešní s Jindrou, který dělal 3 týdny bocmana na Půvabné. Potkali jsme se po práci a popili. Paradoxně jsem se naštěstí nic nového nedozvěděl. Bocman dělá přesně to, co jsem si myslel a žádné nepříjemné řekvapení se nekoná. Ve výsledku jsme spíše vzpomínali na naše plavby a nasmáli se. Jindra mě v jednu chvíli dokonce podezříval z toho, že hledám důvod, abych nebyl bocmanem, jak jsem ho zpovídal.

Vím, není to dlouhý zápis. Můžete ovšem očekávat mnohem delší. Jen asi budou bez diakritiky, když to budu psát na mobilu.




Vždy nejméně stopu vody pod kýlem a silný vítr, přátelé!





Vedro...

2. srpna 2018 v 13:04 | BoB |  Zápisy
2.8.2018

Všechny po dlouhé době zdravím! V současné době není mnoho novinek. O víkendu kdy pršelo (to byla náádhera! Určitě si na to pamatujete...) jsem se potkal s Jirkou z letošního třetího družstva na Boučovských hrách. Bylo to moc fajn. V neděli jsem se stihl potkat s Jančou, která se plavila letos poprvé. Sice byla také z třetího družstva, ale udělil jsem jí čestné členství v jedničcce.

V úterý opět úžasně hráli PDS v Napě. A zazněla úžasná "Georgia on my mind", kterou jsem si chtěl komplet natočit. Další dny jsem se musel hrabat ve fotkách, protože už mi docházela pameť na mobilu a tudíž mám Gerogiu nahranou na tři části... :(

Zítra se stavím v bývalé práci. Objednal jsem si totiž vcelku slušnou zásobu námořnických knížek. V pondělí se potkám s Petrem a možná i Daliborem, které jsem potkal na první plavbě.

Dneska se mi zdálo, že mi Pepa sdělil, kdy mohu nastoupit jako bocman. A tak jsem mu pro jistotu napsal. Co kdyby to byl jasnovidecký sen? Nebyl... Naopak zřejmě přibyl nový uchazeč. Konečně tedy využívám kontaktu od Míry z druhé plavby a píšu mail. Musím zintenzivnit přípravu.

Je ovšem takový vedro a nic se mi nechce. Například lézt v tom po lanech, když ani nefouká. I to přemýšlení a vzpomínání dá práci - proto jsem nepřidal ani nějaký "vzpomínkový zápis". Bylo ovšem pěkný projíždět fotky z plaveb. Nějaké další fotky bych měl ještě získat. Pobavily mne fotky (jak je Mora na FB nazvala) "Bob ležící, spící". Tak nevím, čtyři plavby a tři fotky... zřejmě jsem v tom stavu rozotmilý! :-D

 


Na katamaránu u Dalamánu... spíš Kalkánu

20. července 2018 v 12:28 | BoB |  Zápisy
20. 7. 2018

Ten den, kdy k nám měli přijít z Byzantské říše Cyril s Metodějem, vydal jsem se na opačnou cestu. Přivstal jsem si na vlak do Bratislavy, kde jsem přesedl na letadlo do Tureckého Dalamánu. Pravda, trvalo mi to kratší dobu než Solunským bratrům, nicméně to zabralo celý den a já spatřil poprvé náš katamarán "Callisto" až v půl 11 místního času (k našemu přičti hodinu). Musel jsem totiž dojet do Kalánu, kde jsme zrovna kotvili, a to byly další dvě hodiny jízdy. Až teď si uvědomuji, že jsem využil snad všechny hlavní druhy dopravy: železnice, letadlo, auto, abych se konečně dostal na loď (foto z příjezdu v aktualitě "Návrat").

Další den vyplouváme na koupačku. Na palubě je nás v tu chvíli sedm: Můj "švára" Honza jako kapitán spolu s mojí ségrou Bárou a neteří Májou, můj starší nevlastní synovec Mates se svojí přítelkyní Barčou, Jitka naše společná kamarádka a autor zápisu. Moře bylo nádherně průzračné. V průběhu plavby jsme častokrát viděli želvy a velké množství a druhů ryb. Na noc kotvíme v pěkné zátoce. Před spaním si ještě otevírám pivko a čučím na hvězdy. Není žádný světelný smog. Nádhera, kterou foťák nezachytí. Až na konci plavby si zjišťuji to, co mi stále vrtalo hlavou. Myslel jsem si, že vím kdo byla Kalypsó (na tomto místě se jí omlouvám, že jsem ji zaměnil za Kirké. Stejně ale byly obě čarodějky ;-) ). Kdo ale byla Kallistó? Chcete-li vědět víc, přečtěte si. Ve zkratce? Zná a kouká na ni každý. Je to Velká medvědice (Velký vůz).

První dvě noci byly náročné. Držely se nás totiž kousající mouchy. Jakmile zapadlo slunce, zalezly. S první paprskem ovšem zase přiletěly a terorizovaly nebohé spáče. Vzhledem k tomu, že nás bylo o jednoho navíc, spal jsem buď na palubě či v salónu/kuchyni. Sice jsme se pokoušeli o genocidu, nicméně všechny jsme neobjevili (třetí den jsme se jich zbavili). A tak když jsem přes den vytáhl knihu "Ve znamení Kon-Tiki" od Nora Thora Heyerdahla o neskutečné plavbě na voru přes Pacifik, začaly se mi po chvíli klížit oči a nejednou rozvibroval palubu můj vyčerpaný chrapot. Knihu jsem nakonec dočetl a mohu ji vřele doporučit (je libo recenzi?). Po návratu jsem si o výpravě zjišťoval víc a narazil jsem na velmi zajímavého pána, Eduarda Ingriše, o kterém jsem neměl ani ponětí. Doporučuji si o něm přečíst. Zjistíte, že máme těch "Cimrmanů" více, než si myslíme.

O Heyerdahlovi jsem si psal i s paní, díky které jsem se dozvěděl o La Grace (obnovil jsem totiž před odjezdem kontakt). Zde musím zmínit, že to nebyla jen dovolená, ale i jsem se něco přiučil. Jedno odpoledne Mates uspořádal výuku uzlů. Byl jsem příjemně překvapen. Myslel jsem, že jsem větší nemehlo. Na druhou stranu se přiznám, že dračí smyčka mi prostě nejde. Rezervy tudíž jsou. Již první den jsme tahali plachty a samozřejmě jsem si i několikrát zakormidloval. Zrovna foukal vítr 5-6. stupně Beaufortovy stupnice, když jsme se blížili ke Kleopatra Bay. Zátoka, kterou tato královna navštívila dvakrát. Podruhé tu trávila líbanky s Markem Antoniem. V té době již na lodi nebyla Jitka, a tak jsme se na výpravu vydali jen ve čtyřech-mladší osazenstvo: Já, Mája a Mates s Barčou. Byl to náročný výstup po "kozí" stezce, na které jsme narazili i na stehenní kost. Těšili jsme se ovšem na Anife a Yusufa. Ti nás dle průvodce měli pohostit ve vesnici Lydae. Cesta to byla vyčerpávající, ale i dechberoucí svoji krásou. Nevím, zda tu Kleopatra klopítala či ji tu nesli, věřím ale že si to nenechala ujít. Na konci cesty jsme zjistili, že Lydae je v troskách a současná vesnice je spíš osídlení deseti lidí. Narazili jsme i na Anife, tak nám ovšem nic nenabídla a Yusufa za manžela neměla. Pokračovali jsme tedy dál na ruiny. Na vrcholu jsme viděli, že jsme se nemuseli trmácet přes kamení a místo toho se mohli vydat cestou, která vede kolem starých cisteren, které jsme hledali. Dobře to dopadlo a vše jsme našli. Slunce se již začínalo schovávat za vrcholky hor. Byl čas na návrat, který nám měl zabrat tři čtvrtě hodiny. Zastavil nás ovšem Muysuf (či tak nějak), který byl manželem Anife a jeho kamarád z vedlejší vesnice, který uměl anglicky. Pohostili nás výborným šalvějovým čajem. Vyprávěli nám o svém životě (Muysuf má 150 koz, jeho kamarád 300), dětech (jedno studuje v Dalamánu), apod. Usedlost to byla prostá a vcelku izolovaná. Člověka to donutilo k zamyšlení. Tak prostý a jednoduchý život. Tenhle výlet byl z celé plavby asi nejlepší...


Dalším zážitkem byla i záchrana skútru (jak vodního tak i "zkurvenýho trpaslíka"). Zakotvili jsme v zátoce s obrovskými útesy na koupačku. Po chvilce připlul Turek na skútru, nezajistil ho a vyšplhal se na kameny, kde se natáčel a fotil. Po chvilce vidíme, jak se snaží doplavat ke skútru a začíná volat o pomoc. Mates nasedl do člunu. Později nám vyprávěl, že chybělo málo a již by nestihl skútr zachránit. Zanedlouho se totiž dostal mimo zátoku a zrychloval. A opravdu pravidlo mnou zmíněné v zápisu "Nosce te ipsum" platí. Měli jsme právo si ponechat zachráněnou "loď". Nevyužili jsme toho a doufali jsme alespoň za projíždku z vděčnosti. Turek ovšem pouze poděkoval (i když asi stokrát). Honza tehdy pronesl památnou větu: "Nenávidim ty narcisy, co se točí a pak se topí!"

Za zmínku stoji i Göcek. Tamní krajina měla tak okouzlit Ikara, že zde vyletěl výš, aby se následně zřítil. Příroda je tu opravdu nádherná. Vůbec mě Turecko příjemně překvapilo. Naposledy jsem tam byl asi tak před dvaceti lety a moc si z toho nepamatuji. Čisté ulice (samozřejmě jsou i výjimky), znalost angličtiny je na vysoké úrovni (když si vzpomenu na to utrpení v Itálii!), přátelští ovšem nikoliv vlezlým způsobem a velmi kvalitní silnice (a taky řídí líp jak v Itálii). To bylo nejvíce poznat na cestě z Fethiye, kde jsme odevzdávali loď, do Dalamánu, odkud jsme letěli do Istanbulu.

A tehdy se mi přihodil to co loni, když jsem letěl do Skotska na La Grace. Nějakým způsobem jsem se ocitl v business class. Tehdy do Inverness to byl podobně dlouhý let. Co víc k tomu dodat... Oba jsem si náramně užil :-)

Mates s Barčou pokračovali do Prahy a tak jsme v Istanbulu zůstali ve čtyrech. Ten nás zaujal už jen cestou z letiště na hotel. Největším zážitkem byla jednoznačně cisterna (140m dlouhá, 70m široká, 336 sloupů, které jsou 9m vysoké), kterou nazývám Morie. Určitě pochopíte proč. Tam se nacházejí mimo jiné i dvě Medusy. Až později jsem si přečetl, že jsou natočené zřejmě kvůli tomu, aby lidé při pohledu na ni nezkameněli. Damn it!

Prošli jsme si samozřejmě i další památky včetně bazaru, kde jsme chtěli nakupovat druhý den. Nedošlo nám ovšem, že je neděle. A tak se z plánované návštěvy holičství stala dobrodružná výprava. Nakonec nám pomohl Turek, který nám u bazaru nabízel v češtině kožené bundy. Zavedl nás do zastrčeného dvora. Tam v jednom baráku bez jakékoliv cedule či reklami střihali a holili dva bratři. Postavou mi připomínali Tweedledeeho a Tweedleduma z Alenky v říši divů. S výsledkem jsem byl nadmíru spokojen. Ještě aby ne, když jsem tam strávil hodinu a půl (možná i dýl)!

Večer jsme již byli v Praze. Je pátek a já se stále ještě pořádně neadaptoval. Ráno jsem si dobalil a navlíkl svoji "výletní uniformu". Po práci se totiž opět vydávám směr Havlíčkův Brod, kde proběhne akce pořádaná Jirkou (z La Grace drušstva číslo 3!!!). Pomáhal jsem s přípravou chaty po návratu z Půvabné (zápis "Nosce te ispum" - v rámci toho je i fotka "výletní uniformy") a opět sedí chronologická posloupnost zmiňovaná v aktualitě "Návrat".

A když zmiňuji tu aktualitu... hlasujte prosím v anketě níže. Čtete-li zápis z hlavní strany, musíte jej rozkliknout pro její zobrazení. Díky, plavčíci! ;-)


Návrat

17. července 2018 v 12:39 | BoB
17.7.2018

Tak jsem se vrátil z katamaránu. Na klasický zápis si ještě chvilku počkáte. Adaptuji se :-)

A pro zajímavost:

26.5. sobota: Vyloďuji se z La Grace v Neapoli, neděle návrat do ČR, v pondělí hraje Pražská dixielandová společnost (PDS) v Kopa Baru. Uvědomuji si, že chci být námořník.

14.7. sobota: Vyloďuji se z katamaránu Calisto ve Fethyi, neděle návrat do ČR, v pondělí hraje PDS v Kopa Baru a bylo to opět skvělý!

Náhoda?


Přestávám věřit na náhody

4. července 2018 v 16:24 | BoB |  Zápisy
4. 7. 2018
Na každý týden určí blog.cz nějaké téma, a tím současným je životní cíl. To je mi ale "náhoda"! Obzvláště, když jsem se rozhodl o víkendu rozhodl napsat tento zápis. Minulý čtvrtek jsem se s Vámi podělil o to, jak jsem přišel na smysl svého života. Samozřejmě, že z mých životních cílů je naplnit smysl mého života. Dalším je třeba napsání knihy.

Teď ovšem ke všem těm událostem. Je toho v poslední době tolik, že si na všechny asi ani nevzpomenu. Přijde mi, že někdo či něco (Vesmír, Neptun, ...) mi tak dává najevo, že jsem na správné cestě a utvrzuje mě v tom. Začalo to vlastně už 29.6. (tři dny po vylodění, dva po návratu, jeden od rozhodnutí se stát námořníkem). Stavil jsem se v bývalé práci a bavil jsem se s Jirkou. Ten mi dohodil tatéra a tehdy si vzpomněl i na kamaráda námořníka. Další "náhodné" setkání s ním spojené popisuji v zápisu z 21.6. (ve zkratce námořník z katamaránu).

Ta frekvence a neskutečnost se ovšem stále zvětšuje. Obzvláště setkání s kámoškou Verčou (zápis 25.6.) dostává po tomto víkendu úplně jiný rozměr. Hezky popořadě ale.

Ještě před zveřejněním "Quo Vadis" jsme měli ve čtvrtek pracovní schůzku. Do kanceláře šéfa jsem dorazil jako první. Řekl mi, že zaslechl o mých úmyslech a jestli je pravda, že chci odejít na moře. Popravdě jsem odpověděl. Začal mi vyprávět o svém strejdovi, který pracoval u čs. námořní plavby a jaký to byl frajer. Jak vždy přišel v bílé uniformě se zlatými prýmkami. Jeho nejlepší kamarád byl zase pilot. A ti když se sešli, jeden v bílé druhý v tmavě modré uniformě, že to bylo něco. Po revoluci se navíc dozvěděl, že strejda prý byl agentem CIA!

Když jsme pak šli s kolegyní na oběd a vyprávěl jsem jí to, tak mě přerušila. Bavila se s právníkem a něják se stočila řeč na můj odchod na moře. Ten měl prohlásit něco v tom smyslu, že by mi snad dokázal pomoc se dostat na nějakou loď. Řekla mu ovšem, že už jsem domluvený na La Grace. Tak jsem ji hned zaúkoloval, že si s ním chci určitě alespoň promluvit. Což mi připomíná, že ji musím opět zaurgovat. :-)

Poslední zápis vůbec spustil lavinu. Díky tomu že jsem jej sdílel i na FB La Grace, mi v noci přišla zpráva. Nějaký mořský vlk se mi nabízel, že mi poradí, pokud bych chtěl koupit loď za málo peněz. Na moři žil 15 let.

V pátek to ovšem začalo...

Přišel mail od Petra, s kterým jsem se potkal při první plavbě. Navrhoval sraz/akci v rámci dvou víkendů a plavbu na menší jachtě v září u Chorvatska. Odpověděl jsem, že v průběhu těch víkendů jsem na katamaránu a v daný zářijový termín budu dělat kurzy STCW. Ty jsme pak probírali dál. Jak se vrátím, musíme na pivo. Zmínil další alternativu, o které jsem neměl ponětí.

Následně jsem obdržel zprávu s prosbou o můj mail od člověka z druhé plavby ze Skotska do Belfastu. Díky mailu jsem věděl pouze příjmení. Ty ale na palubě nepoužíváme. Následně se dovídám, že jde o dalšího zkušeného mořského vlka. Sám byl skoro bocmanem na La Grace, ale Pepovu nabídku kvůli věku odmítl. Zároveň od něj dostávám kontakt na člověka, který si vyzkoušel práci bocmana na Půvabné. Dneska mu napíšu.

V rámci FB skupiny, kterou jsem spoluzaložil, mi přišel dotaz. Jakmile jsme vše vyřešili a popřáli si hezký víkend, napsal mi že "toho námořníka mi závidí" (věděl o tom díky profilové fotce). Byl to jeho dětský sen a v 88. se mu vůbec nechtělo vystoupit z lodi Dar Mládeži (nebo mládeže?).

Do toho všeho řeším poprvé spolujízdu přes BlaBlaCar. S jedním cestujícím to nebylo jednuduchý. Měl přijet do Prahy až později a potřeboval vyhodit v Plzni. Už sjednaná holka ovšem potřebovala stihnout vlak v Mariánkách. Po peripetiích to dobře dopadlo a z něho se vyklubal jeřábník. Postupem času se chce vypracovat na ty největší, přístavní.

V sobotu proběhl v Mariánkách golfový turnaj Scottish Roayl Trophy. Původně mi byl přidělen vytoužený klit s tartanem Black Watch. Byl mi ovšem větší a tak jsem dostal tmavší. Vzor tak na fotce nejde moc dobře vidět. Začátek mé hry byl tragický. Dokonce se mi mihla hlavou myšlenka, že to radši vzdám. Vše po zemi a do různých směrů. Ale zlepšilo se to. V průběhu došla řeč i na mojí změnu práce a La Grace. Spoluhráč ji sice neznal, za to věděl o Shtandartu. Což je ruská replika fregaty z 18. století. S tou se Půvabná letos potkala na festivalu v Séte, kde byla i francouzská Hermiona.

Po dohrání se podávala tradiční skotská jídla. Výborná rybí polévka cullen skink, skotské vejce či obalovaná treska (schválně, co jsem si vybral?) a nejznámější haggis. Vzhledem k tomu, že jsem již několikrát byl na Skotských Hrách na Sychrově, tak jsem se ho nebál. Naopak jsem se na něj těšil. Probíhala samozřejmě i ochutnávka výborné whisky. Zakecal jsem se s pánem od whisky. A pak přišla úplná smršť!

"Vy taky jezdíte na Skotský Hry?"

"Já je pořádám."

"No jo, když Vás je v tom whisky stanu vždycky tolik..."

"Nene, já je založil!"

...

Vyprávím, jak jsme se loni stavili se na Isle of Islay v destilérce Bunnahabhain (čti bunahávn, či tak něják :D). Zvykl jsem si, že lidi si jí nedokážou představit a nebo pořádně nevnímají, že jde o repliku lodi z 18. stol. A tak vytahuji mobil a ukazuji fotky.

"To je La Grace, ne?" řekl a opět mi vyrazil dech. Rozpovídal se o moři a jak by si chtěl pořídit katamarán (a už ho tu máme potřetí :-) ). Vůbec to byl skvělý a zajímavý člověk. Je to ten dudák na fotce. Tartan, který má na kiltu je oficiální český. Asi už vás nepřekvapí, že osoba, která jej nechala navrhnout a zaregistrovat, na té fotce taky je.

Pomalu se blíží vyhlášení, dudy již hrají a já tohle všechno píšu Migimu. Jakmile se rozdali ceny, přichází na řadu poděkování a výhledy do budoucna. Michal mi v tu chvíli posílá úryvek z komiksu o letcích jako ukázku toho, že se námořnický slang dostal i do letectví. A najednou pořadatelé ohlásí další spolupráci klubu Whisky and Kilt a Royal golf clubu ML. 9.9. proběhne turnaj na počest československým letcům v RAF. Vše zahájí přelet Spitfiru nad letištěm...

Když jsem se vrátil z turnaje, rozhodl jsem se jít na pivo. Napsal jsem svému třetímu "adoptivnímu bráchovi". Domluvili jsme se, že se půjdeme podívat na koncert. Na ploché dráze totiž probíhala celodenní akce s příznačným názvem "Mezi Nebem a Zemí". Už si ani nepamatuji, jestli mě překvapilo, že vystupující kapela byla v kiltech.

Včera večer jsem si opět psal s Migim. Popisoval jsem mu své dojmy z filmu "Admirál" (r. 2015, hodnotím 50%. Mám napsat recenzi?). Zmínil se, že se v létě zřejmě staví v Portsmouthu. Tu jsme společně před třemi lety navštívili a stala se nám tam podivná věc. Jeli jsme tam hlavně kvůli HMS Victory, na které Nelson porazil Frantíky a Španěli u Trafalgaru. Probíhala sice částečnou rekonstrukcí, ale místo, kde byl nejslavnější britský admirál smrtelně raněn, bylo přístupné. Samozřejmě jsem si šel na něj stoupnout. Kdo by tomu odolal? A... nic. Prošli jsme celou loď. A pak úplně dole na přídi se to stalo. Najednou jsem měl pocit, že se to se mnou houpe. Loď je ale vyzdvyhnutá z vody. Nic jsem Michalovi neřekl. Šli jsme si pak koupit jídlo a následně na nádraží. Pak ale Migi promluvil a svěřil se s tím samým pocitem. Já vím, může vám to připadat přitažený za vlasy. Proto zvažuji i možnost, že podlaha byla upravená tak, aby se nakláněla. Nebylo by to ale moc práce a navíc úplně dole na přídi? Napište, pokud jste tam byli nebo se tam chystáte.

Včera jsem následně začal přemýšlet, jaké další lodě jsou v Portsmouthu přístupné. Vzpomínal jsem si jen na HMS Warrior. Brouzdám oficiálními stránkami a narazím na sekci o tetování... Cože?! Kotva měla další význam? Označovala bocmana?! Na zkoušku bocmanem na La Grace určitě budu. Osvědčím-li se, můžu si ji tedy nechat navázat.

Mám tudíž neodbytný pocit, že můj životní cíl a smysl je posvěcen snad všemi silami, co jsou. A to je moc pěkný pocit.



"Slovník"

2. července 2018 v 17:43 | BoB |  Slovník pojmů

Pod jedním zápisem jsem nechal hlasovat, zda bych měl udělat slovník. Výsledky byly jednoznačné. Jakmile jsem se do něj pustil, zjistil jsem, že v klasické podobě bych na něj vynaložil neúměrné množství práce. A tak jsem si vymyslel alternativní způsob. Jestliže tu něco postrádáte, napište komentář. Věřím, že se mi to podaří zakomponovat.


V současné době to vypadá, že bych mohl začít pracovat na La Grace (LG). Tuhle repliku plachetnice z 18. století označuji v textech mj. jako Kráska, protože její název se volně překládá jako Půvabná. Byl bych zaměstnán jako bocman. Díky neustálým dotazům na tuto funkci mě vůbec napadla myšlenka slovníku. O co tedy jde? Ve filmech ho poznáte tak, že nahání námořníky do práce a vykonává tresty. Organizoval posádku k vykonávání kapitánových příkazů. Mezi další jeho povinnosti patřily lodní čluny, kotva, vlajky, takeláž (viz dále)… Na LG to je v podstatě stejné. Nová posádka se hned po nalodění dozví, že bocmana nebude mít ráda, protože je bude honit do práce. Zároveň školí posádku v obsluze lan. Pokud kadet něco zapomene, přijde na řadu bocmanova devítiocasá kočka, na LG přezdívaná Google (pomáhá vyhledat v paměti). Jde o druh biče s devíti konci. K bocmanovi ještě neodmyslitelně patří bocmanská píšťalka (viz obrázek). Používala se např. k svolání posádky či při vzdávání pocty kapitánovi.

Teď k té takeláži. Zde si dovolím citovat wikipedii, protože je to nejvýstižnější.
"Jde o soustavu vybavení plachetnice, která slouží k přenosu síly větru na trup plavidla a její přeměnu v pohyb vpřed. Zpravidla se skládá ze stěžňů, ráhen, plachet, lanoví a příslušenství pro manipulaci s oplachtěním." Věřím, že stěžně jsou každému jasné. Sluší se podotknout, že stožáry byste na palubě hledali marně. La Grace má dva stěžně: přední a hlavní. Na každém jsou pak tři ráhna. To jsou ty vodorovné "klacky". Horní ráno je brámové, pod ním je košové a pak je hlavní/přední ráhno. Pokud by měl někdo chuť se dozvědět všechny části, najdete je v příručce kadeta La Grace zde. Můžete se v ní mimo jiné dočíst, jak probíhá gasketování. Plachty sice skasáme pomocí lan z paluby. Je ovšem třeba vylézt na ráhna, dobalit je a přivázat. Lana, kterými jsou přivázána, se nazývají gaskety. Za zmínku stojí rovněž tzv. výsernice. K čemu slouží jistě uhádnete. Nachází se na přídi a je to vlastně kus dřeva pod čelenem ("kláda co trčí dopředu"). Jsou-li vlny, máte to i s bidetem.

V některých zápisech zmiňuji, že jednou z variant mé námořnické kariéry je pracovat jako deckhand na jachtách. Vzhledem k tomu, že paluba se anglicky řekne deck, je vcelku zřejmé o co jde. Stará se především o čistotu paluby, natírá, spouští/vyzdvihuje člun, atd. Obvykle se nevyžadují zkušenosti anebo menší. Podmínkou je mít zdravotní prohlídku na moře, ENG1 a pak STCW. To je sada kurzů. Úplný základ tvoří záchranné techniky, protipožární kurz, první pomoc, společenská odpovědnost a osobní bezpečnost. Kdybych se vydal touto cestou, chtěl bych se postupem času vypracovat na lepší pozice. K tomu bych potřeboval certifikáty RYA, což je Royal Yachting Association. A když je něco královský, tak je přeci jasné, že to pochází ze Spojeného království.

Některé námořníky, kteří pracují jako deckhand, můžete poznat podle toho, že mají vytetované lano kolem zápěstí. Pokud potkáte někoho s tetováním harpuny, jistě vám dojde, že je (vel)rybář. Zkřížené kotvy mezi palcem a ukazovákem mají námořníci, kteří pracují v lanoví. Zkřížené muškety/pušky označují mariňáka a děla samozřejmě dělostřelce. Poslední z "identifikačních" tetování (o kterých vím) je kotva. A zde to začíná být složitější. Označuje námořníky z obchodního loďstva. Zároveň si ji nechali dělat ti námořníci, co přepluli Atlantik tam a zpátky. A do třetice patří i k tetováním, která mají přinášet štěstí. Podobné je to s vlaštovkou. Má pomoci, aby se námořník vrátil bezpečně domů, ale je i označením uplutých 5000 námořních mil (NM). Chlubí-li se námořník drakem, plul do Číny. Nepleťte si ho ovšem se zlatým drakem, který se tetuje po přeplutí datové hranice. Obeplujete-li mys Horn, pak máte právo na loď s napnutými plachtami. Po překonání rovníku si můžete vybrat mezi Neptunem (bohem moří ne planetou) a želvou. Další tetování, která mají přinést štěstí, jsou například hvězda, která symbolizuje Polárku, kompas anebo nápis HOLD FAST na pěstech. Ten má pomoci udržet se v lanoví obzvláště při bouři. Svůj význam si tato tetování u námořníků stále drží a přibývají i další. Např. delfín má označovat námořníka ponorky.

Jak jde vidět, tradice se na moři na rozdíl od pevniny udržují. Nelze se tedy divit, že námořnické "pověry" (Něco na nich bude. Proto ty uvozovky.) se drží i dnes. A tak když popíjíme večer na La Grace, neťukáme si. Pokud by to totiž slyšeli mrtví námořníci na dně, chtěli by se přidat. Jak by lezli na bocích lodě, tak by ji rozhoupali či dokonce převrátili. Stejně tak nepískáme. To by přivolalo bouři. Ovšem nastane-li bezvětří, pak pískání přivolává vítr. Dalším způsobem, jak si můžete přivodit smůlu je, že zabijete albatrosa.

Pokud by nějaký mořský vlk objevil nějaké nepřesnosti, budu rád za upozornění. Věřím ale, že je vše v pořádku :-)


Quo Vadis?

28. června 2018 v 12:30 | BoB |  Zápisy
Co ho to popadlo? Není to jen poblouznění? Nebo se úplně pomátl?

Věřím, že některé z vás alespoň jedna z těchto otázek napadla. Takhle na úvod bych je odbyl následovně:

1) To není vycucaný z prstu. Trvalo mi to sakra dlouho!
2) Ne. Pokud by bylo, nastalo by již před třemi lety po první plavbě.
3) A nebyl jsem vždy alespoň trochu šílenej? :D


Předpokládám, že většina čtenářů mě alespoň trochu zná. Přesto si na úvod neodpustím popsat úplné začátky (ty v úvodu obvykle bývají ;) ).

Narodil jsem se v revolučním roce 89 v tichém městečku na západě Čech. Ano, sice to byly Mariánské Lázně. Ty ale mají dávno za sebou jak zlatou tak, stříbrnou éru. Dospívání je tam v podstatě jednoduché (alespoň za mě bylo). Na základku jste chodili tam, kam jste to měli nejblíž. Ze středních škol bylo na výběr mezi gymplem, ekonomkou a hotelovkou. Vybral jsem si gympl. Často jsem jezdil dědovi pomáhat na chalupu, kde jsem se naučil pracovat fyzicky a prožil tam jedny z nejhezčích chvil svého života.

Do té doby největší dilema přišlo s výběrem vejšky. Dle rady někoho z rodiny jsem přihláškami pokryl jak humanitní, tak technické obory (právo, politologie, národní hospodářství, geodézie a kartografie...). Alespoň trochu jsem se snažil vybírat školy i dle následného uplatnění. A tak jsem poprvé zradil srdce a nepodal si přihlášku na anglistiku. Nakonec mi dopadly úspěšně všechny přijímačky. Kupodivu i na ČVÚT - na přijímačky z matematiky jsem neměl papíry pro výpočty (na fyziku nebyly třeba) a tak jsem tipoval.

Vybral jsem si práva na Karlovce, když se mi tam podařilo dostal. Nebudu zde dopodrobna popisovat svoji studijní epopej. Pokud jsem se o tom s někým z vás bavil, asi jste již slyšeli mé oblíbené: "Kdybych tam nepotkal skvělý lidi, tak toho neskutečně lituju." A za všechny zde zmíním alespoň Michala a Michala - jedni z mých "adoptivních bráchů".

Jakmile jsem se přesunul do Prahy, otevřely se pro mě do té doby nevídané nevídané možnosti a volnost. A těch jsem rád využíval. Můžete říkat, že tohle mi vše pokazilo. Co přesně by to mělo být? "Nalajnovaná" budoucnost á la Básníci ("Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě...") Nebýt té cesty, po které jdu již 29 let, bych nebyl tím, kým jsem.

Zakládám si na tom, že jsem unikátní. Těší mě, když můžu i tu nejvšednější věc udělat po svém. K tomu taky rád přemýšlím a dumám. A to i nad věcmi, které mě neovlivňují a mnohdy ani nemají řešení. Nedokážu vám říct, kdy jsem začal uvažovat nad smyslem života. Odhaduji to na druhý stupeň základky. Uvažovali jste někdy nad tím svým? K čemu jste dospěli?

Já jsem v rámci dospívání dospěl k tomu, že si nejsem jistý, jestli někdy dospěju. Taky jsem si nedokázal představit dlouhý život. Jaký je onen mytický smysl bytí? Kariéra? Ne, tu jsem bral jako něco, co člověk potřebuje k uživení rodiny. Že by tedy založení rodiny? Možná...(řešíme-li tohle u zvířat, pak určitě. A co lidi? Je nás tolik, že smyslem života všech to být nemůže).

Vždy, když mi šlo o nějakou holku, tak jsem byl hrozně nesmělý. Na vině je ta má zpropadená hlava ("Jak jí mám chytnout za ruku? A neucukne? A co když..."). Rodinný cíl jsem i z tohoto důvodu odsunul ve své mysli na později. Sice s Májou (neteř, 10 let) vycházíme úžasně a máme se hrozně rádi, nedokážu si ale představit, že bych se měl za 9 měsíců starat o vlastní škvrně. Naštěstí mám jako chlap ohledně tohoto biologickou výhodu.

Co je tedy tím mým smyslem?

Zde musím nejdřív trochu probrat své pracovní zkušenosti. První pořádnou byl rok v advokátní kanceláři vymáhající pohledávky. Někteří si asi právě vzpomněli na další moji častou větu: "Pracoval jsem v advokátce rok a stačilo mi to." Po nezdaru na vejšce jsem pracoval dva měsíce v Anglii. První měsíc jsem dobrovolničil na hostelu. Druhý měsíc jsem myl nádobí v nedalekém hotelu (/restauraci/hospodě/tančírně). Po návratu jsem hledal přivýdělek k dokončení studia. Odpovídání na inzeráty nikam nevedlo. Střihl jsem si komparz jako mušketýr v seriálu "Vyprávěj" (najdete-li onu scénu, uvidíte jen záda tří týpků v kostýmech jak projdou chodbou). Nakonec jsem vešel na Andělu do antikvariátu. A tak začala má čtyřroční pouť největším českým antikvariátem.

Tohle období mě ovlivnilo asi ze všech nejvíc. Zažil jsem tu spoustu radostných i stresuplných situací (podívejte se na seriál Black Books a umocněte to na druhou). Potkal jsem se tam s neskutečnými osudy. Do té doby jsem byl v nevinných Mariánkách. Následné seznámení s novými spolužáky na právech taky nebylo žádným šokem. Víceméně jsme měli všichni podobné zázemí, názory, apod. Prvním kolegou, s kterým jsem se v antikvariátu pořádně potkal, byl drogově závislý propuštěný na Klausovu amnestii.

Tato moje zkušenost by vydala na celou knihu (kdybych nezapomínal a nebylo těch zážitku tolik!). Byli jsme jako rodina se vším všudy. V našem čele stál Jakub. Jistě se k němu v některých svých záznamech vrátím. Za prvé jsem mu za hodně věcí vděčný a zaslouží si to. Za druhé? Těch historek, kterým ani nebudete věřit (ve světle některých blednou závistí i ty z La Grace)! Výborná byla domluva ohledně volna. Když někdo potřeboval na příští den volno, obvykle to nebyl problém. A proběhla-li neplánovaná oslava a člověk byl ráno nepoužitelnej? Stačilo zvednout telefon a být upřímnej.

Myslím, že zde jsem si vypěstoval schopnost pohlížet na věci z různých úhlů pohledu. Obvykle dokážu najít argument i proti názorům, s kterými souhlasím. Vloni se mi již konečně blížil konec mé studentské epopeje. Už i já jsem tehdy cítil, že se musím posunout dál dopředu. Nebyl mi ovšem poskytnut potřebný mezičas a tak jsem po absolvování nastoupil tam, kde jsem teď.

Ze začátku mě to v současné práci bavilo (alespoň tomu dodnes věřím...). Je to ale úřad. Přišel jsem vycepovanej od Jakuba a nebyl jsem zvyklý nic nedělat. Dokonce jsem hned ze začátku pohoršil staršího kolegu, když jsem se mu nabídl, že mu umyju nádobí. Práce sice postupně přibývalo, ne však dostatečně. Zlom nastal před koncem roku. Aby mi seděly na konci měsíce hodiny, musel jsem nečinně tvrdnout v práci (poslední týden: musel jsem odsedět 40 hodin, práce mi zabrala půl hodiny). V té době mne dostihly určité zdravotní problémy, a zdraví se tak dostalo na první místo priorit. Zařekl jsem se tedy, že změnu práce začnu naplno řešit až po návratu z La Grace.

I když jsem nehledal aktivně, přemýšlel jsem, kam bych se vrtl. Již jsem věděl, že člověk může dělat to, co ho baví. To jsem zažil v antikvariátu. Téměř každý den jsem se těšil do práce. Knihy musím mít v krvi. Děda z tátovy strany byl knihařem (a proto mám od Nohavici nejraději Těšínskou). Jedním z mých snů je napsat knihu a k tomu ten antikvariát (možná za nějakou dobu jako přivýdělek i překlad knih?). Chtěl jsem dělat opět něco, co by mě bavilo. Před tím jsem tolikrát slyšel a četl, že psaním se v Čechách uživí jen Viewegh. Nedalo mi to a začal jsem googlit. A tak sem se poprvé pořádně seznámil s digitálním nomádstvím.

Ta myšlenka mne uchvátila! Digitální nomádi jsou hlavně dvojího typu:

1) Programátoři a další IT.
2) Cestovatelé a/nebo multitasking.

Mé poznatky (jak si je pamatuju):
Ad 1) Obvykle stráví 3 měsíce na jednom místě (kvůli vízu). A pak se přesouvají. Přijde mi ale, že jen vymění kancl za jiný v zemi menších nákladů u moře (tzv. Hub). Nějaká část si udělá svoje ráno/dopoledne a pak užívají života. To chce ale disciplínu. No hlad by mě asi donutil. Nemám ale potřebné schopnosti, a tak jsem tuhle cestu moc neprozkoumával.

Ad 2) O tomto jsem vážně uvažoval. Cestovat a být za to placený! Tihle nomádi stráví třeba jen tři dny na jednom místě a jedou dál. Jejich hlavním pilířem je cestovatelský blog. Točí videa, fotí a k tomu třeba copywriting, grafika atd.

Zvládl bych to? Má psaná angličtina i s gramatikou začíná rezivět. Fotit relativně umím, tak že bych tedy začal i s těmi fotobankami? Jak dlouho by trvalo, než bych byl soběstačný?

Dospěl jsem již do bodu, kdy bylo nomádstvím pouze vzorem vzdoru vůči "systému". Stále jsem přemýšlel a hledal, co by mě bavilo.

V určitých věcech jsem zjevně pomalejší. Už v průběhu první plavby na La Grace mě napadla myšlenka, že bych se plavil jako člen stálé posádky. V tý době jsem byl ale spokojený v antikvariátu. Navíc jsem pochyboval o svých schopnostech. A tak jsem se jen nesměle zeptal, jestli někdy není potřeba při plavbě brigádník (samozřejmě že ne, když máte plný podpalubí kadetů!). Druhou plavbu jsem absolvoval nedlouho po nástupu do nové práce, a tak mě podobné myšlenky ani nenapadly. Tak tedy do třetice všeho dob... ehm... půvabného.

Naši rodiče vyrůstali v jiné době. Dřív se brali a měli děti. Nemohli cestovat. A do toho srovnání přidejte ještě změny společenské, kulturní, technologické, politické... Ani jednovaječná dvojčata nežijí svůj život totožně. Není tedy třeba si brát za vlastní normy rodičů. A potřebujeme vůbec nějaké? Kde se vůbec vzaly? Od předchozích generací a státu (alespoň dle mě). Díky, nechci je. Budu si sám sebe víc vážit, když se odhodlám k tomu dobrodružství a vezmu život do vlastních rukou. A jako "pracovní benefit" si z něj užiju mnohem víc než v kanclu.

Jsem takový, jaký jsem. A již delší dobu si uvědomuji, že NECHCI trčet on pondělí do pátku v práci. Kdy by si měl člověk užít život? O víkendech? Jednou, dvakrát za rok na dovolenou? Nebo si počkat až do důchodu? Dožiju se ho? A jaká almužna na mě zbyde?

Postupem času zjišťuju, že se v sobě pořádně nevyznám. Nejspíš dospívám k sokratovskému "Vím, že nic nevím". Avšak usilovně pracuji na nápravě. Když se mě před lety někdo zeptal, proč miluju Británii, nedokázal jsem uspokojivě odpovědět. Později to byl takový seznam. Dneska to dokážu říct naprosto přesně. I důvod, proč tam nebydlím a nepracuji (jak faktický, tak ideologický).

Ano, našel jsem smysl svého života. Užívat života do té doby, co to jde. Poznávat nové země, lidi a vůbec vše. A třeba jednou se nalodí hezká, hodná, věrná, milující cestující... :)

Tak to je moje hlavní motivace. Existují ještě další pohnutky, důvody, motivace. O těch ale (možná) někdy příště.

Co závěrem?

Carpe Diem!

Tenhle výrok je obvykle spojován s dalším latinským: Memento Mori...

Já jsem už dlouhá léta se smrtí smířený. Neděsím se toho, co bude následovat, i kdyby to bylo peklo. Nebojím se ani nicoty. Vždyť tu všichni zažíváme každý den, co spíme. Nejraději bych byl, kdyby byla možnost si utvořit posmrtný svět dle svého. Jediné, čeho se bojím, je umírání. Prý si lidé na smrtelné posteli nejvíc vyčítají to, co neudělali.

A jak jste na tom vy?

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Při korektuře jsem nebyl spokojený s předposlední větou a tak jsem náhodou narazil na toto...




Heuréka!

27. června 2018 v 16:29 | BoB |  Zápisy
27. 6. 2018

Tak jsem to zřejmě již celé vymyslel! Včera se mi povedlo najít výborný server pro hledání práce na moři (Yotspot.com - přidán do oblíbených odkazů. V rámci těch rozhodně doporučuji shlédnout dokument Empire of the Seas). Na některé jsem již koukal, ale tento je bezkonkurenčně nejlepší. Skvělé vyhledávání a přehlednost.

Omezil jsem hledání na pozici deckhand a byl příjemně překvapený. Jinde bylo takových nabídek málo, pokud vůbec nějaké byly. V inzerátech jsem jednoduše zjistil podmínky a požadavky. A díky nim jsem si načrtl následující plán (nevím, zda to není příliš silné slovo :D ).

Kapitánské zkoušky většinou nepotřebuji. Zvážím tedy, jestli je dobrý nápad si je udělat hned (musím zohlednit časová, finanční a další hlediska), vyčkám a nebo místo toho si udělám kurzy RYA. Ty budou potřeba na vyšší pozice a jsou dražší. Vzáří si udělám kurzy STCW. Ty se zaměřují na bezpečnost (první pomoc, záchranné techniky, protipožární kurz...) a jsou nezbytnou nutností.

Získal jsem tak záložní plán, kdybych se neosvědčil jako bocman na La Grace. Jediným zádrhelem mohou být požadavky na zkušenosti. V současné době je vyvěšená pouze jedna nabídka, kde není třeba žádných zkušeností. Netuším, zda by brali v potaz plavby s Půvabnou. A i tak to v současné době nedá dohromady ani měsíc...

V pondělí jsem rozepsal podrobný zápis o tom, proč jsem se rozhodl změnit život takovým způsobem. Chtěl bych ho zveřejnit do pátku a bude to docela dlouhý. Už teď to má 1400 slov...



Pomalu se to blíží

25. června 2018 v 18:46 | BoB |  Zápisy
21. - 25. 6. 2018
Zase ten hnusný den mezi nedělí a úterým... Tomu odpovídalo i moje ráno. Je to jak vystoupat na vrchol stěžně (NE STOŽÁRU, TY JSOU NA POLI!!!). Hlavní ráhno: zaznamenat budík, košové ráhno: otevřít oči, brámové ráhno: vylézt z postele. Mnohdy trvá tato "rozcvička" i pár desítek minut. O víkendu jsem ovšem konečně dohonil svůj spánkový deficit. Pomohl hlavně pátek. V práci jsem si sice zahrál bojovku "Udrž oči otevřené", po příjezdů domů jsem ji ale rychle ukončil. Také mě potěšila Lenka z mé první "Půvabné" plavby, která mi už gratulovala k bocmanství. Vše měla z doslechu a navíc nemá Facebook, tak jsem vše uvedl na pravou míru.

Víkend byl takové "bezvětří" a pojal jsem jej opravdu regeneračně. Za zmínku stojí pouze návštěva u ségry, kdy jsme probírali nadcházející plavbu na katamaránu Jaguar (384?) u tureckých břehů. Nebylo třeba nic moc řešit. Spíš pouze organizační stránku, protože dorazím až v průběhu plavby. Už se těším na nový zážitek a hlavně klid od souše!

Dneska jsem se přihlásil na golfový turnaj v Mariánkách: Scottish Royal Trophy. Minulý víkend jsem si byl totiž po letech s rodiči zahrát a kupodivu mi to šlo (pro ty, co znají naše hřiště: již druhou ranou jsem byl na dvojce na greenu. Ve výsledku ale 6 ran... :D ). Ke Skotsku patří samozřejmě haggis, whisky (bude i whiskey) a kilty. Ty bude možné si zapůjčit pro hru. Jsem zvědavý jaké tartany (vzory) budou k dispozici. Nejraději bych byl, kdybych mohl mít tartan Black Watch. Samozřejmě, že si nemůžu nechat tuhle příležitost ujít. Nastává ovšem jedno dilema. Správný Skot pod kiltem nic nenosí...

Po registraci si jdu zakouřit a potkávám po delší době kámošku z vejšky, která taky hraje golf. Dokonce se dovídám, že již není dělení na ne/aktivní handicap
a já se můžu nejen turnaje zúčastnit, ale i vyhrát.

Proč jsem ale věnoval víkend relaxu? Již jsem zmiňoval čtvrteční koncert na Malý Straně. Konečně jsem tedy dorazil do baru Napa, kam mě kamarád stále zval. Líbezná zahrádka byla plná, a tak když se blížila hodina H, přisedl si ke mě fyzioterapeut a doktorka z ORL. Vzájemně jsme se neznali. Pouze já s paní jsme měli známé mezi hudebníky. Za nedlouho došla řeč na moře a lodě. Co následovalo jsem však nečekal.

"Máte zjištěný, jaká potřebujete očkování? Já Vám to zjistim." "Kde se plavíte?" "To je Vaše první tetování?" Atd... Kadence, intonace a okruh dotazů mi vyrazily dech. Naštěstí jsme oba přišli za hudbou. A tak to nebyl pouze výslech, ale i poslech.

Na začátku přestávky jsem se vydal pro pivo. U stolu jsem se ještě potkal s hudebníkem od doktorky. Podíval se na moje triko a ptá se: "To je La Grace?" Přešel jsem do tykání a hned jsem začal zjišťovat kde a kdy se plavil. Bohužel ji znal jen z doslechu. Po návratu jsem se na svoji "adresu" ještě od doktorky dověděl, jaký jsem romantik, když chci pracovat na moři. No, zdálo se mi, jako by mě od toho ta paní zrazovala...

Po přestávce jsem již seděl blíž k hudebníkům a mezi mladší skvadrou. Byla to nádhera. Bohužel tentokrát byla jiná zpěvačka. Zpívala nádherně, to ano. Ale "Georgia on my mind" od její kolegyně je neskutečná! To musíte slyšet naživo (Pražská dixielandová společnost). Po skončení jsme ještě seděli a kecali. Docela dlouho jsem si povídal s Irem Neilem, který hraje na bicí. Když už nás bylo jen pár, vyprávěl jsem příhody z lodě. Netrvalo to dlouho a všichni jsme si ťukali po námořnicku (tzn. přes zápěstí, aby nedošlo ke kontaktu skel. Jakmile by slyšeli ťuknutí mrtví námořníci v moři, chtěli by se přidat. A jak by lezli po bocích lodě, rozhoupali by ji či přímo potopili...)

Proč se nám zdá, že čas běží čím dál rychleji? Kdysi jsem se dočetl vysvětlení. Prý je to tím, že v dospělosti a stáří máme stále méně unikátních zážitků. Pro děti je vše nové. Seznamují se světem. Zatímco nám ty dny utopené v šedi stereotypních dnů splývají a tak i plynou rychle. Trefně to letos na Krásce vystihl Migi (přesnou citaci jsem nevymámil ani z autora...): "Mě to přijde jako týden! Vždyť co jsme jenom za dnešek stihli!" Následný výčet radši vstáhnu na sebe: První den jsem po snídani skočil do moře, vylezl a pomohl vytáhnout kotvu (vzhledem k použití stylu "Zvoník od Matky Boží" jsem ji vytáhl skoro sám ;) ). Po plavbě jsme zakotvili u ostrova Giglio, kde se potopila Costa Concordia. Vystoupali jsme na kopec se středověkým městečkem. Proběhli ho, občerstvili se, opět se někteří vykoupali. Já se svým družstvem jsme pomohli s přípravou večeře a pak jsme všichni slavili "Dolce Vita". Nevím jak vy, ale mě se to líbí víc než sedět v kanclu. Zbývá už jen chvilka, než zase popluji...


Sraz s (nejedním) námořníkem

21. června 2018 v 16:11 | BoB |  Zápisy
19. - 21. 6. 2018
V úterý jsem se potkal se svým bývalým kolegou z antikvariátu, od kterého jsem dostal kontakt na námořníka Adama. Povídali jsme a já se dověděl pár "jobovek", které tu ale rozebírat nebudu. Dorazil i jeho kamarád Ivan. A ejhle! Vyklubal se z něj Chorvat bydlící leta v Čechách. Má kapitánský zkoušky a již od mala se plavil. Kecáme a po chvíli si začínáme ukazovat lodě. Plavil se na katamaránu Prince of Venice a já dodnes marně uvažuji, jak se tam všichni ty lidi vejdou (délka: 39,6 m, šířka: 15,6 m, cestujících prý 303).

Minule jsem zmínil možnost, že bych si přivydělával překladem knih. Našel jsem pěkný zdroj informací. Dokonce autorka umožňuje zaslání "checklistu" dvaceti největších nakladatelství spolu s informacemi zda a jakým způsobem přijímají nové překladatele. Když ani po dni nedorazil, zkouším zadat jinou mailovku. Ani na jednu mi seznam ovšem nepřišel a tak, klasicky, čekám na odpověď.

U technických problémů zůstanu. Včera zjišťuji, že mě zařadili do sekce "Blog dne". Nevím, jak a proč. Chci mít jistotu, že se to nezobrazuje pouze mě a píši Migimu. Ten mi po chvíli odpovídá, že stránka nelze zobrazit. Odkaz na můj blog jako jediný z té sekce nefunguje. Píšu na podporu a do teď nic. Just my luck...

Končím v práci a u Karláku se potkávám s Adamem a jeho kamarády. Vzhledem k tomu, že jsem na něj získal kontakt od hiphopovýho DJe, neměl jsem být překvapen. Rovný kšilt, černé triko, sluneční brýle, vetší přenosný reprák... Po chvíli vyrážíme směr Želivského. Cestou se dovídám nějaké informace. Začal už když mu bylo devatenáct. Vydal se do Rotterdamu a tam čtyři roky pracoval v přístavu. Nebylo to úplně na slepo, námořnictví mají v rodině. Již děda se plavil.

"Když si jdeš za tím co chceš, tak toho dosáhneš."

V tom má nepochybně pravdu.

Dorazili jsme na místo. Teprve před dvěma dny se vrátil Adam z moře a vidíme se poprvé. Nedokážu tedy posoudit, jestli je takhle (správně) střelenej vždycky a nebo si jen užívá života po plavbě. Postupně přicházejí i ostatní jeho kamarádi. Netuším, co se bude dít. Na první pohled jsme dost nesourodá skupinka: dva "hiphopeři", týpek ve vojenským, kytičkované triko s límečkem, "ekolog" (bez spojitosti s oblečením), "oranžový zvýrazňovač" (to je jasný, ne?) a do toho já v námořnickým. Najednou se někteří začali převlékat. Nebyl ovšem důvod se strachovat. Z betonu se stal taneční parket a kluci začali rozjíždět breakdance. Nezávisle na nás si někdo poblíž zkoušel triky na kole a taky mu to moc šlo. Pár lidí se zastavilo a koukalo. Další super nový zážitek!


V půl 9 jsem to už zabalil. Vzhledem k tomu, že dopravní loď není moje priorita, zjistil jsem asi vše, co by mi mohlo pomoc. Domlouváme se, že se určitě ještě potkáme.

Dnes mě čeká na Malý Straně koncert PDS (Pražská dixielandová společnost), kde hraje kámoš na trubku. Doufám, že se dočkám songu "Georgia on my mind". Minule jsem z toho byl úplně vedle. Verze Raye Charlese je dle časopisu Rolling Stone (2003) 44. nejlepší písničkou všech dob. Tak to bych chtěl vidět, kde by se umístila ta od PDS...

Zatracený čas!

19. června 2018 v 15:45 | BoB |  Zápisy
19. 6. 2018

Neděle večer... Pondělí... Úterý... St... č... ... ....

A tak to pokračuje až do pátku. Ta proklatá práce. Myslím na moře a je mi líp. Drží mě to nad vodou. Pak si ale vzpomenu na to, že nic není tak jisté. Veškerou energii nyní směřuji směrem k Půvabné. To je ten Dream Job! Nic ale není tak jednoduché...


Jediné, co vám připomíná čas na lodi jsou přesýpací hodiny, zvon a žaludek (resp. ve středu řízky a v sobotu párky). A abych se dokázal dostat k této vysněné svobodě, musím naprosto precizně naplánovat dovolené, zkušební doby, výpovědní doby, apod.

Už ale vím, jaký to je pocit, když se člověk vůbec nestará o čas. Každý by to měl zažít! Ovšem tohle nabízí snad jen to moře.

Shlédl jsem několik videí námořníků z dopravních lodích. Všichni se shodovali na tom, jak plavba změní člověku pohled na svět. Neskutečně se na to těším. Potkávat nové lidi a plavit se. Píšu kapitánovi, abych zjistil více praktické věci: na jak dlouho a jaké podmínky...

Co mi Pepa napsal, tak to v podstatě odpovídalo mým odhadům. Jen jsem myslel, že se kluci střídají po delších době. Navíc ještě nelze odhadnout, kdy bych se (na zkoušku) nalodil. Začínám tedy uvažovat co, kdy a jak. Nejlépe vymyslet i nějaký záložní plán.

Vznáším dotaz na kapitánské zkoušky. Mailem mi za nedlouho dorazila odpověď. Teoretickou část bych si mohl odbýt ke konci července a praktickou v srpnu. Později už by mi to mohlo kolidovat s La Grace.

Uvažuji, co bych dělal na souši, popř. přivýdělek na moři. Obávám se, že jak vylezu na souš, tak výdělek utratím. Napadá mě překladatelství a konzultuji s Migim, který je u Evropského parlamentu. Situace na trhu není lehká. Následně si vyhledávám informace o překladu knih. To by mě bavilo víc a člověk nemusí být stále online, práci si rozvrhne jak potřebuje, atd. Nevypadá to vůbec špatně! Průměrná kniha by mi zřejmě trvala dva měsíce, tudíž jednu plavbu. Že bych nakonec dopřeložil Hornblowera? :D

Už zítra se mám potkat s Adamem, který se plaví na obchodních lodích. Je to sice upozaděná varianta, ale příležitost k rozhovoru nesmím vynechat. Na dnešek mám po práci také program, ve čtvrtek koncert, v pátek další sraz a do toho se musím potkat se ségrou, abychom se domluvili ohledně nadcházející plavby. Nedaří se mi sehnat lidi na únikovku (což by znamenalo, že se tam dostanu nejdřív za měsíc a já jsem tak netrpělivý!), takže bych mohl konečně dorazit do lanového centra o víkendu. No a po dlouhý době bych mohl mít jeden den volna, nepočítám-li nutnost velkého úklidu.

No jo, chci na moře a neřešit čas? Chci. Tak holt to musím přetrpět na souši a být pečlivě připraven.

Carpe Noctem

17. června 2018 v 12:49 | BoB |  Zápisy
16. 6. 2018
Ráno, devět hodin, po zvonění budíku ztěžka otevírám oči a zaostřuji na vzdálený ciferník. "Proboha, já zaspal!" Šok mě doprobudil a ozvala se bolest hlavy, kocovinky. A už mi došlo, že je sobota a jen musim dojet z Prahy do rodných Mariánských Lázní. Předchozí den jsme na Letný měli menší sraz z vysoký a můj v podstatě brácha měl třicítku.

Na srazu jsem se potkal s lidma, který jsem neviděl několik let a tak samozřejmě došlo na to, co kdo dělá, kde byl ale i všední konverzaci mezi těmi, co se vídají. Jakmile jsem dorazil, přivítal mě kámoš slovy: "Nazdar, námořníku!". A Standa to po chvíli ještě vylepšil tím, když mi sdělil, že v Praze je námořní akademie (musím si to pořádně nastudovat, ale zatím se mi to jeví jako kapitánský zkoušky). Některým chvíli trvalo, než jim došlo, že jde o mě. Přeci jen jsem zkrátil vlas, prodloužil vous a pár kilo shodil. Povídám o svých snech, plánech a motivacích. A i když jsme se dlouho neviděli, tak jedna kámoška prohlásí: "Jde vidět, že jsi šťastnej..."

Obsadili jsme tři stoly a tak se různě rotovalo. V jednu chvíli jsem zůstal sedět u pracovní konverzace. Promiňte, kamarádi, jestli to čtete. Ale to bylo tak nudný! Ani v pátek večer nedokážete vypnout a užívat života? Otočil jsem se k druhému stolu a to byla jinačí káva! Brazílie, Vietnam, Kambodža, Krym a já přispěchal s La Grace. Pomyslnou výhru si odnesl Karel. Historka, kdy v noci odešel od ohně se vymočit a nevědomky to vypustil na hrocha... k nezaplacení!

Sešla se super parta. Dorazil mimo jiné i Tom, který se rovněž nevěnuje vystudovanému oboru, ale dělá únikové hry. A není to pouze můj názor, že dělá ty nejlepší. Nejnovějším počinem je "únikovka" na pevnosti v Malešově, kde se přesunete do 15. století. Vznikla ve spolupráci s herním studiem Warhorse na základě jejich úspěšné hry Kingdome Come:Deliverance. No, už se těším na příští víkend!

Do Mariánek jsem dojel na oběd. Po chvíli se dovídám, že bojovka na chalupě z minulého víkendu vzbudila ve vsi rozruch. Prý dvě ženský v kápích se sekerou a námořník zasévali do srdcí vesničanů strach! :D

Vzpomněl jsem si, jak jsme minulý týden seděli u ohně a já začal o bocmanovi, devítiocasé kočce, atd. Máma se po chvíli otočila na Honzu, mého švagra, který je často na moři, jestli mi rozumí. Ten se jen pousmál a řekl, že jo. A jelikož se mě ptají v podstatě všichni, kdo že to ten bocman je, koukám na internet, abych měl rychlou a výstižnou odpoveď. Český zdroje v podstatě nejsou a tak budu muset vysvětlovat stále po svým. Z anglický jsem se ovšem dozvěděl, že bocman patří k nejstarším hodnostem v Royal Navy a počátek jde vysledovat do roku 1040.


Jak to píšu, uvědomuji si, že snad poprvé od konce plavby nejsem oblečen v námořnickém. Počkat, co že to mám za nápis na tričku?

"Ocean breeze 1998"

Proč zrovna 1998? Ty letopočty na tričkách mi vždycky vrtaly hlavou...



Per Aspera Ad Mare

14. června 2018 v 13:38 | BoB |  Zápisy
14. 6. 2018

Jak jsem již v minulosti zmínil, rád přemýšlím. V poslední době samozřejmě o tom, co přijde za měsíc, dva či až za pár let. Už se těším, až opustím křižovatku a konečně se vydám tou správnou životní cestou. Nebojím se přiznat, že nějaké obavy mám. Jen totální šílenec by žádné neměl. A já jsem blázen jen tak akorát :P

Kdyby mi před měsícem kdokoliv řekl, že možná už na podzim budu bocmanem na La Grace, ... Však to znáte, jak to pokračuje. Sice jsem si od první plavby s tou myšlenkou pohrával, ovšem tohle už není žádné snění. Budu už za pár měsíců běhat po palubě s devítiocasou kočkou?

Abych si splnil tento sen, musím už konečně pokročit s přípravou. Bohužel jsem nechodil do skauta a na táborech, kde jsem byl, nás uzly nikdy neučili. A tak když jsem poprvé vylezl na ráhno gasketovat, zapomněl jsem jak to uvázat. Ještě na palubě mi to šlo. Pak mi někdo ukázal "lepší" způsob. Guláš v hlavě dovařen a šup nahoru. Už nevím jak, ale nakonec jsem to zvládl. Při mé druhé plavbě jsme v podstatě neplachtili a letos bylo lidí na gasketování dost. I proto jsem se rozhodl, že budu poskytovat podporu zdola. Bylo-li potřeba něco dotáhnout, hned jsem věděl kam se postavit. Takže už musím začít s nácvikem uzlů, abych si nemusel nechat vytetovat všechny :D A příští týden začnu chodit do lanového centra (kdo se chce přidat, ozvěte se). Výška mi nevadila spíš ten pohyb. Avšak věřím, že se kousnu a zvládnu to. Dovolím si citaci z knihy "La Grace pluje!":

"Angličan, když má vylízt do ráhnoví, totiž ví, že když tam nevyleze, tak zklame nejen generace námořníků, co jich kdy Anglie měla, ale zklame i rodiče a celou rodinu včetně babičky, tetiček a strýčků, ale také, a to je nejhorší, anglickou vlast a královnu.
A tak se prostě bude do toho lanoví drát a když padne, další poleze přes něj a další a další...
... A ten můj strach byl menší a menší, až skoro nebyl. A taky i dnes, když lezu na La Grace nahoru, se nebojím. Ne že bych to nadšeně vyhledával, ale ta práce s těma mladýma mi hodně pomohla."

Měl bych na tomto místě zmínit, že miluji Británii. Hlavně její slavnou minulost, ke které Royal Navy neodmyslitelně patří. A proto jsou tyto řádky pro mne největší motivací a morální vzpruhou. Zatím jsem od Pepy nezjišťoval, jak by to bylo organizační stránce. Kolik měsíců bych se plavil a jak dlouho bych měl volno. A co bych dělal, kdyby mi tento sen nevyšel?

Původně jsem si myslel, že o práci na Půvabné bych se mohl pokusit až po několika letech strávených na moři. Má představa byla taková, že bych střídal výdělečné plavby a La Grace (v létě relaxačně, v zimě prací v Tunisku). Otázkou ovšem zůstává, jak se živit. Zda dopravní lodě či jachty.

Již příští týden se potkám s člověkem, co pracuje na nákladní lodi. Měl bych se potkat i s tátovým kamarádem, bývalým námořníkem. Stále ovšem potřebuju sehnat někoho z druhého oboru. Kde má člověk začít? Internetové moře je rozsáhlé a ne vždy vyplaví aktuální informace. V současné době si myslím, že na jachtách bych si víc užil toho "námořnického života" a navštívil více zajímavých míst. Na dopravní lodi bych si víc mákl a plavil se dýl. Na druhou stranu bych byl lépe placen a v rámci volného času bych spíš psal a přemýšlel než na jachtě. Napsat knihu je totiž mým dalším snem. Shodují se však představy se skutečností?

Nevím, na co bych se měl soustředit nejdříve: STWC, kapitánské zkoušky, námořní akademie (raději bych Anglii už jen kvůli jazyku) nebo něco úplně jiného?

Třeba si někdy našetřím dost peněz a budu mít vlastní loď a budu užívat života plnými doušky. Není to nesplnitelné. Narazil jsem na "inzerát" člověka, co se plaví kolem světa a na lodi se mu střídají lidi i bez zkušeností. Je jedno jestli tam jste dva týdny či půl roku. Uvidíme, kam mě vítr zanese.




Carpe Diem

12. června 2018 v 17:43 | BoB |  Zápisy

12. 6. 2018
Tohle byl skvělý víkend! V pátek jsem končil v práci dřív a jel jsem vyzvednout Máju, neteř, z výletu. Chvíli mi trvalo, než jsem jí mezi všemi dětmi zpozoroval a zrovna v ten moment mi volala ségra. Došel jsem ke skupince a vyřídil telefonát. Mezitím si mě všimly učitelky a upozornili Máju. Až později jsem se dozvěděl, že před tím nějaký kluk říkal, že "ten chlap má fakt hustý tetování".

Ještě před odjezdem si ovšem píšu s Pepou a před domluvili jsme, že bych zkusil dělat bocmana na Krásce. Mé nejoptimističtější odhady byly, že bych to zkusil za několik let. Dopadne-li to, vypadá to na podzim. Do té doby se musím pilně připravovat!

Tento víkend byl napěchovaný aktivitami. Začínali jsme již večer, kdy jsme zpětně slavili tetin svátek. A tam jsem rodičům konečně (protože jsem osobně a ne přes telefon či internet) ukázal tetování a sdělil své rozhodnutí. Máma prohlásila, že se opije a táta jen řekl "Proč?" Postupem času, co jsem to vysvětlil. Muselo být i vidět, že jsem provedl značný průzkum a zamyslel se snad nad vším. Odmítl jsem, že jde jen o chvilkové poblouznění z La Grace. Vždyť to by nastalo po první plavbě, ne až třetí.


V průběhu večera mi přišla zpráva od Jirky, který se se mnou plavil loni. "Nazdar námořníku, uctíváš někde Neptuna?" A tak jsem se po ukončení oslavy na chvíli stavil v hospodě. (Tohohle Jirku jsem tu ještě nezmiňoval. Byl se mnou v družstvu a Milan si nemohl vynachválit, jak dobře myje nádobí. To víte, jednička!)

Následující den jsem vypomáhal na Indiánském dnu pro děti a přidala se i Mája. Bavilo mě, jak se všichni ti indiáni (polovina z pořadatelů) dívali na týpka v pruhovaným tričku, s námořnickým pytlem a vytetovanou kotvou. Původně jsem měl být u luku, ale skončil jsem u vzduchovky. Velký okruh, nejvzdálenější stanoviště. Byla to docela štreka, ale hlavně se ukázalo, že průvodce v podobě malého kluka nebyl úplně spolehlivý. Dorazili jsme splavený a téměř k hotovému (část jela autem). Ve výsledku jsem tedy navázal pár plechovek, upravil kládu a zastřílel si.

Žádné účastníky jsem ovšem na stanovišti nezažil, protože jsme vyráželi odpoledne na chalupu, kde jsme slavili narozeniny babičky. Byla to asi jedna z nejlepších oslav vůbec. Mája si hrála se vzdálenou sestřenicí a já jim pak vymyslel jednoduchou výpravu dle mapy do lesa. Tím jsem je tak nadchnul, že mi následně připravily propracovanou stesku odvahy. Opravdu se jim to povedlo!

Jak večer pokračoval, zůstal jsem s tátou sám u ohně a probírali jsme námořnictví. Jestli si nebyl táta do té doby jistý, že jsem definitivně rozhodnut, myslím, že pak už nebylo pochyb. Táta mi i domluví, abych si promluvil s bývalým námořníkem z obchodní lodi. Nejvíce mě překvapilo a potěšilo, že od rodičů budu mít naprostou podporu ve všech ohledech, pokud se rozhodnu studovat námořní akademii. Když už prý námořník, tak důstojník či kapitán!

V neděli proběhl klasicky přesun do Prahy. Večer a včera zjišťuji školy. Dvě jsou v Polsku (Štětín a Gdyně). Polsky ovšem neumím (Vy dole v komentářích, jestli začnete s tím, že to jsou v podstatě stejné jazyky, tak Migi Vám určitě vysvětlí, že nejsou. A pokud náhodou opomene: Letos jsem z tý polštiny vážně nic neodposlechl…). Ve Spojeném království jich je dost. Možná až příliš. Mám ale pocit, že jsou buď vojenské anebo strojní. Čím víc si zjišťuji, tím větší v tom mám maglajz. České zdroje se věnují jen polským školám a v UK to mají asi zažitý, anebo musím hledat jiným způsobem. Potřebuji se s někým poradit a využívám opět kontakt od Pepy.

Zatím nepřišla žádná odpověď. Zítra zkusím zavolat. Zjistil jsem si otevírací dobu lanového centra, které je u práce. Je to tedy vysoké 8 metrů, ale aspoň něco, kde se můžu trochu připravit. Musím taky začít nacvičovat uzly (že by další tetování s tahákama? :-D ). Po večerech cvičím již od minulého týdne.

Země už se se mnou nehoupá ani když se líznu. Je tedy třeba se vydat opět na moře. Ségra Bára mi nabídla, abych se k nim připojil na plavbě u tureckého Dalamánu. Takže za nedlouho konečně moře a poprvé na něčem, co není z "18. století". Věřím, že se mi potvrdí, že nejde pouze o La Grace…

Kam dál